NamJoon
Nikdo mi nevěřil, nikdo mě neposlouchal. A když jo říkali mi že jsem si vše vymyslel. Ale já to vážně zažil, a nic příjemného to nebylo. Neustále z toho mám noční můry. A bez něj se cítím neskutečně opuštěně, ale on tam zůstal. Nebyl z mého světa a já nebyl z toho jeho. A kdo jsem? Mé jméno je Kim NamJoon. A o čem to vlasně mluvím? O tom jak jsem cestoval do minulosti, o tom jak jsem poznal lásku svého života, ale nemohl jsem jí nějak zachránit.
Byli jsme na výletě, tehdy ještě na střední. Byli jsme na výletě v Gwacheonu. Už si nepamatuji co přesně jsme tam dělali, už je to dávno, ale nezapomenu na ten vílet do hor. Upřímně jsem jet nechtěl, ale matka mě donutila. A dnes jsme se školou měli vyrazit na tůru po horách. Nechtěl jsem, jelikož jsem neměl moc dobrou fyzičku (omlouvám se ale tady to zatím tak bude). V hotelu nám dali svačiny a mohli jsme vyrazit. Jakmile jsme začali šplhat výše už jsem pocítil lehkou bolest nohou. Avšak musel jsem pokračovat dál. Když jsme byli v polovině musel jsem si sednout. Ale nejspíš nikdo si toho nevšiml a naše skupina se mi ztratila z očí. A tak jsem se pak vydal cestou o které jsem si myslel že bude ta správná. Asi po několika minutách chůze, jsem si však nevšiml jámy do které jsem spadl. Padal jsem a padal, a říkal si že je ta jáma snad nekonečná, ale přeci jen jsem dopadl. Avšak pocítil jsem silnou bodavou bolest ve své pravé noze. Sakra, tohle mi byl čert dlužnej. ,,Haló je tu někdo? Haló pomoc.'' křičel jsem co nejvíce nahlas. Křičel jsem dokud jsem mohl. A po nějaké době jsem uslyšel dupot.
Někdo přeběhl, ale nebyl to někdo koho bych znal, ještě k tomu byli tak vtipně oblečený. Začal bych se dokonce i smát kdyby nevytáhli meč a nepřiložili mi ho ke krku. ,,Máme ho vaše výsosti tady je ten vrah.'' vykřikl jeden z nich a já se nad jeho slovy zarazil. Vrah, jaký vrah? Já přeci nejsem vrah. A jaká výsost? Pane bože kam jsem se to dostal? V tom sem někdo přiběhl. Na sobě měl zdobený hanbok a vlasy stažené. Slušelo mu to, ale kdo to sakra je? Jen jsem na něj vyděšebě civěl. Co teď sakra, sakra. Jen jsem na něj vyděšeně vytřeštil své oči.
,,Nevypadá jako zloděj'' pronesla ona osoba v hanboku. ,,Ale vaše výsosti nikdo jiný tu není, jen on.'' řekl jeden z nich. Jen jsem se na něj dál díval, dokud jeden z nich nevykřikl. ,,Na co tak čumíš, copak nevíš co se sluší před jeho Výsostí.'' nechápal jsem o čem to mluví a tak jsem na něj jen zmateně civěl. On mě přetáhl po zádech, a já se rychle skrčil. ,,Nechte ho, vemte ho ke mě do pokoje.'' rozkřikl se on.
TaeHyung
Věděl jsem že někdo se mě snaží zabýt, a tak jsem vždy připraven. Být koruním princem není tak jednoduché, ještě k tomu když každý touží po moci, a tak se mě snaží ovládat. Ale já to zvládnu, zrovna akorát pronásledujeme jednoho z vrahů. Stráže běží napřed, já jdu za nimi. Došli jsme až do jakési jeskyně. Uvnitř ní ve tředu ležel jakýsi kluk, který byl zvláštně oblečený. Držel si nohu, myslím že je zraněný. Ty stráže ho chvíli peskovali, ale když jsem viděl jak ho přetáhli po zádech musel jsem zakročit. ,,Nechte toho, vemte ho ke mě do pokoje.'' a oni tak bez keců udělali. Když jsem dorazil, onen kluk na mě koukal tak vyděšeně. ,,Nechci ti ublížit.'' řekl jsem a lehce se na něj usmál. On nic neříkal a jen sklopil zrak. Přisedl jsem si k němu, a čekal až přijde doktor, aby se mu podíval na tu nohu. ,,Kdo jsi?'' optal se mě stydlivě. ,,Jsem koruní princ Kim TaeHyung'' řekl jsem a on na mě jen nechápavě vytřeštil oči. ,,Počkat, jaký je rok?'' ,,Je pátý rok Dynastie Joseon.'' (nevím jak se to udává, tak to tak berme). On na mě zase jen vytřeštil ty svá kukadla. ,,Jak jak je to možné vždyť byl rok 2023.'' řekl rozklepaně a teď jsem na něj nechápavě civěl já. O čem to mluví. ,,No ale jak se jmenuješ ty?'' optal jsem se ho. ,,Kim NamJoon'' řekl jen. Pak už ale vešel doktor, a začal kontrolovat jeho nohu. ,,Vaše výsosti má to zlomené, musí zůstat v klidu.'' řekl doktor a já ho tedy poslal že může jít. Ještě mi tu však nechal nějaké masti. Nechal jsem ho tedy odpočívat v posteli a odebral jsem se do studovny přemýšlet.
NamJoon
Zlomená noha, Dynastie Joseon koruní princ. Sakra tak hrabe mi. Uvažoval jsem nad tím, ale na nic jsem nemohl přijít. Co se tu sakra děje. Ale v jeho společnosti mi bylo celkem příjem. Povídal si se mnou. vyprávěl mi o svém životě, a já zase jemu o tom svém. Bylo to zvláštní. Bylo mi s ním totiž až moc dobře. A toho jsem se bál. Když se mohe noha zlepšila provázel mě i po paláci. Bylo to zde krásné. V budoucnosti se do některých částí třeba ani nedostaneme, ale s ním jsem mohl všude. Ale to asi byl důvod toho co se stalo.
Má noha se zahojila, a tak jsme se různě procházeli, chodili jsme spolu všude. On učil mě já učil jeho. Stráže nás hlídali, ale asi to nebylo dostatečné. Protože dnes jsme se procházeli v zahradách. Bylo příjemné teplo a tak jsme si to užívali. Pak jsme si sedli na trávu a povídali si a smáli se. Když v tom se odněkud vystřelil šíp. Nic jsem pořádně ani nepostřehl a TaeHyung který se o mě opíral spadl do trávy bez známek života. Křičel jsem o pomoc ale bylo pozdě. Snažili se ho zachránit, ale šíp prošel srdcem. A já najednou jako bych nemohl dýchat. Nešlo se mi nadechnout. A upadl jsem též do spánku.
S křikem jsem se probudil, ale neležel jsem v paláci, ale v bílé místnosti, kde pípali přístroje. U postele stála matka a brečela. Stiskl jsem ji tedy ruku aby přestala. Jakmile to postřehla usmála se na mě. ,,Jsi vzhůru zlatíčko moje.'' ,,Co se stalo mami?'' řekl jsem chraplavě. ,,To ti řekne doktor už jde.'' Ukázala ke dveřém a já se tam podíval. Poznal jsem ho byl to TaeHyung? Ale co tu dělal, vždyť zemřel viděl jsem to. ,,Sakra'' řekl jsem jsi pro sebe. ,,No pane Kime upadl jsem do kómatu nejspíš ze šoku, a tak jste si zlomil nohu která se vám za ty čtyři měsíce stihla zahojit.'' řekl jen a byl na odchodu, avšak nemohl jsem ho nechat jít. A tak jsem vstal i přes stuhlost svalů, jsem k němu přispěchal a se slzami na tváři jsem ho obejmul.
,,Teď už mi neodejdeš že ne Tae'' zašeptal jsem mu do krku. ,,Ne teď už budeme spolu Joonie.'' řekl a pak si mě otočil a políbil mě předevšemi.
