Jimin
Pamatuješ si to taky? Kdy jsme se poprvé potkali? Tehdy jsem se tak moc styděl, ale teď když si vzpomínám, uteklo to tak rychle. Když nám nebylo dobře, když jsme plakali, byli jsme spolu. Byli jsme neustále spolu s našimi jmény na rtech.
Kéž by to bylo i teď, ale ty už tu se mnou na tomto místě nejsi. Nechal jsi mě tu samotného, a já se jen propadal. Ale nemusíš se bát. Nachvíli jsme pustily své ruce, ale zase se sejdeme, nebude to určitě hned, ale jednou určitě ano. Každý onen den, přijdu na naše místo a křičím tvé jméno. A koukám na fialové nebe od západu slunce. Kéž by jsi to viděl se mnou. Ale vím že ty na mě koukáš zvrchu. Proč si tě, ale vzal tak brzy? Nic jsi neudělal a přesto si mě opustil. Nemůžu ti vyčítat že tu se mnou již nejsi, ale stále ti trochu vyčítám že jsi mi to neřekl, že jsi mě nechal v nevědomí, tvé nemoci.
Víš Jine, pokaždé když prší, nebo když sněží vzpomenu si na tebe, vzpomenu si na to jak krásné si se usmíval při sněhu. Jak si nadával že ti déšť zničí účes, a jak se ti Hobi za to smál. Všem tu moc chybíš. Ale slibuji že se zase setkáme, to že tě tu nemám mě deptá, ale kluci mě nikdy nenechávají samotného, bojí se že bych udělal hloupost. Ale já ti chci jen vše říci, vyznat ti tu lásku, kterou jsem se bál vyslovit. Říkali jsme si že 7 se rovná 1, že nás sedm se nikdy nerozdělí, ale ty jsi odešel. Nechal si nás tu, nechal si mě tady. Ale naše srdce jsou s tebou. Zavírám oči a přeji si aby jsi stál předemnou, ale nejde to, ty tu nejsi.
Nikdy tě však nenechám odejít, vždy budeš v mém srdci, mé rty vždy budou šeptat tvéjméno, v prosbě aby jsi se vrátil, i když vím že je to nemožné. Ale věř mi, jen tak tě nenechám odejít.
Jednou až se setkáme, usměj se na mě tvým zářivým úsměvem a vtáhni mě do své náruče, slibuji že se znovu sejdeme.
Tvůj Jimin
Dopsal jsem slova své smuteční řeči pro Jina, a neubránil jsem se slzám. Tam moc mi chybý, mrzí mě že mi neřekl o jeho nemoci. Jak jsem zjistil já byl jediný kdo to nevěděl. Byl jsem naštvaný, že všchni kolem mě to věděli jen já ne. Nemluvil jsem s klukama, ale oni mě pořád hlídali, dokonce mi sebrali klíč od pokoje, báli se že udělám hlopost, ale já jen chtěl být s Jinem.
Jin
Kdybych mu to řekl, vím že by chtěl udělat cokoliv aby mě zachránil, ale to jsem nemohl dopustit. Kluci to věděli, JungKook s vým se to dozvěděli sami, NamJoonovi a Hobimu jsem to řekl, a YoonGi mě vozil do nemocnice, ale Jimina jsem chtěl držet dál. Nechtěl jsem aby byl smutný, na to jsem ho až moc miloval. Užíval jsem si s ním poslední dny, a i s klukama. Bolelo mě vidět jeho šťastný výraz, který nic netuší, ale nechci aby ho bolela pravda. Kluci mi to rozmlouvali, chtěli abych mu to řekl, ale já prostě nechtěl. Věděl jsem že je schopný všeho.
Kluci mě museli odvést do nemocnice, nevypadalo to dobře. Jimin v tu dobu naštěstí nebyl doma, takže o tom neví. Kluci byli se mnou celou dobu v nemocnici, ale já cítil konec. A vážně po pár minutách nastal. Zavřel jsem oči a už je neotevřel.
Kluci
Z pokoje kam před chvílí odvezli Jina vyšel doktor. Sklesle se na nás podíval a pronesl větu, kterou nechtěl nikdo z nás slyšet. ,,Je mi to líto, ale pan Kim to nezvládl, upřímnou soustrast.'' JungKook s Tae, se k sobě tiskli a brečeli. YoonGi si sednul šokem na židli a brečel, a Hobi ten vypadal že každou chíli omdlí. NamJoon byl jediný který vytáhl telefon a vytočil Jimin i když brečel stejně jako ostatní. ,,Co potřebuješ NamJoone?'' ozval se veselí hlas Jimina. ,,Jimin, jimine.'' vykoktal NamJoon. ,,Co je NamJoone proč pláčeš?'' optal se NamJoon. ,,Víš, víš Jin, Jin zemřel.'' vykoktal ze sebe. ,,Co? '' vykřikl do telefonu ,,Kde, kde jste?' vykoktal plačtivě. NamJoon mu nadiktoval adresu nemocnice a pak zavěsil.
Jimin
Když mi to NamJoon zavolal rozbrečel jsem se. Spadl jsem na kolena a hystericky brečel. Po chvíli jsem se sebral a vyrazil do nemocnice. Dorazil jsem do nemocnice, a tam uviděl kluky jak brečí. ,,Kde je?'' optal jsem se. NamJoon ukázal na dveře,kam jsem vešel. Viděl jsem ho ležet na posteli, vypadal jakoby spal, ale nespal. Klekl jsem si k němu, a rozbrečel se. ,,Proč?'' šeptal jsem. Kluci mě pak tam odsud museli vyvést.
Pohřeb se připravoval, ale já u toho nedokázal jen tak být. Ale pomáhal jsem, klukům. Po nocích jsem brečel. A týden před pohřbem, jsem napsal onu řeč. Kterou jsem měl pronést.
Tak tady stojím, brečím, a pronáším ona slova, která tak bolí. Všichni brečí se mnou. Nedokážu to jen tak. Pak pomalu přijdu k hrobu a na něj položím bílé lilie. Pak jsem si stoupl k ostatním, a JungKook mě objal.
Mrzí mě to Jine, ale sejdeme se znovu.
