JungKook
Tehdy jsem tě uviděl. Akorát jsi vycházel z nemocnice kde jsem byl, kvůli autonehodě. Neznal jsem tě, ale stačil mi jediný pohled a propadl jsem ti. Nic jsem o tobě nevěděl, i tak jsem tě pořád viděl před mýma očima. Dokonce jsem tě i několikrát nakreslil. Sestřičky se mě vždyptali koho kreslím, ale jak jsem jim mohl odpovědět, když jsem mohl odpovědět, když jsem to sám nevěděl. Měl jsem tě plnou hlavu a to jsem tě ani neznal.
Potom jsem tě ještě párkrtá viděljak vycházíš z této nemocnice. Jednou jsi se na mě dokonce i podíval. Když jsem viděl tvou dobitou tvář, vyděsilo mě to, ale i tak jsi byl krásný. Díky tobě jsem se snažil co nejrycheji zvednout na nohy, abych tuto nemocnici mohl co nejdříve opustit. A taky se mi to povedlo, ne sice tak rychle jak jsem chtěl, ale předci jen, dnes je den co mě pouští ven. Můj noví kamarád NamJoon, který byl můj lékař a jeho přítel Jin, mě prý u sebe nechají bydlet, jinak bych neměl kam jít. Byl jsem šťastný. Avšak ještě šťastnější jsem byl, když jsem zase viděl tebe. A zjištění že si kámoš s těmito dvěmi, mě ještě víc rozzářila.
Chtěl jsem tě poznat, ale ty jsi mě převážně ignoroval. Ignroval si mé zprávy, ignoroval jsi má slova, a mě to mrzelo. Nechápal jsem to. Co jsem ti udělal, párkrát jsemtě viděl s nějakýma klukama se smát v parku. Se mnou jsi se nikdy takto nesmál. Mrzelo mě to. Proto jsem skoro vůbec nemluvil. Jin s NamJoonem se snažili zjistit co se děje, ale já je ignoroval, stejně jako ty jsi ignoroval mě.
Rozhodl jsem se ti napsat SMS a doufal v to že si ji přečteš. ,,YoonGi hyung, Můžeme se zítra sejít? Potřebuji ti něco říci.'' chvíli jsem čekal, ale pak jsem to vzdal. Zalezl jsem si do postele otevře jsem notebook a koukalna filmi. Asi po hodině jsem se podíval na telefon a viděl že jsi si zprávu zobrazil, aspoň tak.
Druhý den jsem si vzal do ruky kytičku a rozešel se na místo kde YoonGi je často s kamarády. Vážně tam byl, přistoupil jsem k němu, a než jsem stačil něco říct začal mluvit on. ,,Poslouchej, nechápu o co ti jde, nestarám se o tebe a tvé pocity, nechci mít s tebou nic společného.'' prskl jak nazlobená kočka. Bylo mi to líto tak moc. Proč to říká. Upustil jsem kytku, a rozutekl se pryč. Kam do svého pokoje, v domě NamJoona a Jina. Zavřel jsem se v pokoji, zamkl za sebou a sedl si do rohu. Schoulil jsem se do kluba, nohy přitáhl ke kolenům a na ně položil svou hlavu. Propustil jsem slzy ze sebe. Nikdy jsem mu nic neudělal tak proč je takový.
YoonGi
JungKooka jsem si všiml již v nemocnici, bylomiho líto. Do nemocnice jsem tedy občas zašel abych ho viděl, a zároveň jsem se ptal Jina či NamJoona jak na tom je. I přes to že sem ho neznal nějak mě zaujal. Nemohl jsem to však dát najevo, bál jsem se aby mu někdo neublížil. Nejsem totiž žádný svatoušek. Avšak nečekal jsem že mu má ignorace ublíží tolik. Jin mi vždy psal jak na tom JungKook je, od té doby co u nich bydlí. Ale prý to s ním jde z kopce a oni neví proč, ale já to tušil.
Když mi napsal zda s ním půjdu ven, jen jsem si to zobrazil. Věděl jsem že i tak půjdu, ale vědět jsem mu to nedal. A tak jsem na místě kde se často setkávám s přáteli, jelikož je to takové menší hřiště. Seděl jsem a čekal. Když jsem si ho všiml, musel jsem se pousmát, ale úsměv jsem hned z tváře odstranil. Přišel jsem k němu a já začal mluvit dříve než to stihl on ,,Poslouchej, nechápu o co ti jde, nestarám se o tebe a tvé pocity, nechci mít s tebou nic společného.'' pak jsem si všiml že upustilkdytku kterou měl nejspíš za zády, a utekl pryč. Promiň JungKookie já musel, nechci aby ti někdoublížil.
JungKook
Byl to týden co mi tohle řekl, nevylézal jsem z pokoje, nejedl jsem a jen brečel. Avšak už mě to nebavilo, a tak je čas na to vyjít si ven. Procházel jsem se uličami Soulu a nvešímal sikam jdu když v tom do mě někdo vrazil. Nevšímal jsem si toho dokud mě nepřirazil na zeď a nedal mi pěstí. Pak mě i s tím druhým někam táhli. Bylo tam více kluků, mezi nimi jsem poznal i YoonGiho. Mlátili mě, kopali do mě, a on nic neudělal, to mě až tak moc nenávidí. Když všichni odešli, on tu zůstal. Chytl mě pod rameny a zvedl mě. Opřel si mě o sebe a někam mě nesl.
Donesl mě do svého bytu. ,,Co jsi tam dělal?''prskl po mě jak vzteklá kočka. Neodpovídal jsem. ,,No tak co jsi tam dělal JungKooku.'' vykřikl. Místo odpovědi jsem ho obejmul. Chtěl mě odstrčit, ale já ho nepouštěl. Nemohl jsem ho pustit, nakonec se do obětí přidal. Po dlouhém obýmání mi ošetřil tvář a já se musel usmívat.
Od té doby jsme se více bavili, i když já poslední dobou na něj neměl moc čas potřeboval jsem si vydělat, hlavně na dárek pro něj, ale i pro sebe. Nemohl jsem pořád obtěžovat Jina. Nechtěl jsem to YoonGimu říkat. Když v tom mi pípla SMS ,,Jsi v pořádku? Neměli jsme moc čas pořádně mluvit. Jestli chceš můžeme se sejít. Nerad mám něco nedořešeno. V 19:00 na ..........'' musel jsem se nad touto zprávou usmát. Byl roztomilí.
Byl jsem tak nadšený že z práce jsem utíkal abych se připravil. Tak moc jsem se těšil že ho uvidím, byla to dlouhá doba, a ještě k tomu dnes měl narozeniny. Dárek už byl přichystaný, už jen já. A pak vyrazit. Šel jsem na adresu, byl to nějaký starý dům, vešel jsem dovnitř a uvnitř jediné co bylo, bylo černé piáno. YoonGi seděl u něj a hrál. Hrál krásně. Pak jsem si k němu přisedl.
,,Víš ignoroval jsem tě protože jsem nechtěl aby ti ublížili, ale ubližoval jsem jen tobě a mě,mrzí mě to.'' řekl omluvně. ,,To nic Gi důležité je že se teď bavíme.'' řekl jsem ,, A jinak vše nejlepší hyung.'' řekl jse a předal mu dárek. Byl to řetízek s přívěskem nekonečna.
Od té doby jsme spolu mluvili každou minutu. Neoddělili jsme se, přestěhoval jsem se k němu, a po pár týdnech jsme spolu začali chodit.
