Fix Me

47 3 1
                                    

                                Jimin
                              Malý kluk sedí v temném koutě hořícího domu a klepe se, ne zimou, ale strachem. Všichni na něj zapomněli. A on sedí v onom koutě hořícího domu a pláče. Hlasitě vzlyká div se nezalyká. Když v tom uslyší hlasitou ránu, jako by něco spadlo, a na proti sobě uvidí postavu s černými křídly. V odrazu ohně vypadá děsivě. Okřídlené monstrum se k němu blíží, dítěti však ublížit nehodlá. Zachrání ho, nemůže ho přeci nechat zemřít, na to je moc malé. 
Když se přiblíží k chlapečkovi blíže, jako by se dítě uklidnilo. A tak předním poklekl a usmál se na něj. Chlapeček jako by byl zhypnotizován a pomalu se po kolínkách dostal do okřídleného náruče. Okřídlený ho k sobě přitiskl a co nejrychleji se dostal před  budovu, dítě už neplakalo. Ale jakmile ho okřídlený položil na zem a vzdálil se od něj, rozplakalo se, díky tomu si ho všimli  záchranáři, a hned ho vzali do sanitky. To bylo poprvé co malí kluk viděl svého okřídleného anděla s černými křídly. Když jsem rostl všiml jsem si že mám na klíční kosti malá černá křídla. Nešlo to smýt, ani zakrýt, vždy byla vidět. 
            Podle sester jsem rostl jako z vody, ale mě to tak nepřipadalo, byl jsem stále nižší než ostatní děti. Tak moc mě to štvalo, jelikož se mi díky tomu někteří smáli. Hlavně když chtěli porovnávat naše prsty. Měl jsem je malé a baculaté. Ale sestry říkali že jsou roztomilé stejně jako já.  Jako malý jsem byl osamělí, vyhýbal jsem se lidem i dětem. Vždy když si mě chtěl někdo adoptovat, nebavil jsem se s nimi, ignoroval jsem je. A proto jsem stále tady. Ale mě to nevadí. 
Dnes jsem nastupoval na uměleckou školu, jelikož učitelky vždy říkali že jsem obratný, a že bych měl zkusit balet, a tak už od té doby co jsem zde se učím baletu, a tak mě přihlásili na balet. Těšil jsem se, jelikož mě to vážně bavilo.
Byl jsem trochu vyděšený, ale myslím že to bude OK, jelikož je škola v Seolu jsem na intru. Sestrám to nevadilo, prý mi nechtějí bránit v talentu. 
              Taehyung
              Když jsem viděl to malé dítě v ohni a jak na něj všichni zapomněli, musel jsem mu pomoci. Má černá křídla sloužili jako štít před ohněm a tak jsem se rozešel do toho domu. Stejně mě z lidí nikdo vidět nemůže. Klekl jsem si před onoho kluka, ale co jsem nečekal bylo že se ke mě po kolenou rozejde, on on mě vidí? No neřešil jsem to vzal ho do náruče a nesl ho zase ven. V mé náručí přestal plakat, ale jakmile jsem ho položil na zem a vzdálil se, zase se rozplakal. Pak už jsem jen sledoval jak ho záchranáři dávají do auta.
Od onoho okamžiku jsem ho sledoval na každém kroku. Jak musel žít v děcáku, jak se vyhýbal dětem, jak byl sám, jak tancoval balet a užíval si to. Taky jsem si jednou všiml jeho znamínka. Černá křídla na klíční kosti. Byli způsobeny mnou, jelikož mě viděl kdysi dokázal vidět. Asi i proto mě to  k němu táhlo více než by mělo. 
               Byl pozdní večer a Jimin se vracel z jeho tréninku zpět na intr. Sledoval jsem ho ze stínu, když v tom z jedné uličky vyšel jaký si ožralí člověk. Hned co si všiml Jimina rozešel se k němu. Přitiskl ho na zeď. Jimin se ho snažil odstrčit ale ten chlap mohl být tak o hlavu větší a svalnatější. A tak jsem musel zakročit. Došel jsem za záda toho chlapa, a silně mu zatáhl za ramena a tím jsem ho dostal od Jimina. Ten na mě jen koukal jak na ducha se slzami na tvářích. Hned co chlápek nechápavě odcházel Jimin mě objal. Objal jsem ho nazpět. ,,Kdo jsi a kde jsi byl tak dlouho?'' optal se mě hned co jsem ho od sebe odtáhl. ,,Jsem Taehyung a byl jsem tu celou dobu'' řekl jsem mu. Koukal na mě jak na vola, ale pak mě zase jen objal, a já si neztěžoval. 
Jimin
            Zase se objevil, můj černý okřídlený anděl. Musel jsem ho hned obejmout. Tak moc mi chybělo jeho objetí, měl jsem ho tak moc vryté v paměti od té doby. Z ničeho nic si mě vyzvedl do náruče a nesl mě směr intr. Nikdo na chodbě nebyl takže jsme prošli v pohodě až na můj pokoj kde jsem byl sám.  On mě položil na postel, a chtěl odejít, ale já ho chytl za ruku a nenechal ho. On se na mně jen usmál. ,,Neodcházej prosím'' zašeptal jsem do ticha pokoje. On jen kývl a i s jeho mohutnými křídly se složil na mou postel vedle mě. 
               Takhle jsme spolu usínali každý den. Bylo příjemné nebýt sám. Jeho společnost mi nevadila. Ještě když jsem věděl že je všude se mnou. Chodil se mnou i na hodiny. Byl jsem jediný kdo ho viděl, ale to nám vůbec nevadilo. S ním byla zábava. Ale čím více času jsem s ním byl, jsem propadal jeho kouzlu. Zamilovával jsem se do něj. Nemohl jsem být bez něj. Nechápal jsem to, ale byl jako má droga, jako bych bez něj nemohl být. 
,,Miluji tě Tae'' vyřkl jsem když stál u mě a on se na mě jen usmál, ale v tom přede mnou už nikdo nebyl. Ne ne ne kam zmizel.
O téhle doby jsem ho už nikdy neviděl. Jediné co mi ho připomínalo byli černá křídla na mé klíční kosti.

OneShoot 2Kde žijí příběhy. Začni objevovat