Sebastian
Nikdy mě neděsila smrt, nebál jsem se, protože jsem věděl že to jednou bude muset přijít. Ale když jsem poznal tebe přál jsem si aby se to nikdy nestalo. Ale to oni byli ti v přesile, proto jsem se pro tebe objetoval. Plakal jsem když jsem tě viděl odcházet s ostatními, ale věděl jsem že jen tak bude vás sedum spolu v bezpečí. Věděl jsem že ARMY jsou pro vás ti nejdůležitější, stejně jako vy jste byli důležití pro mě. ,,Omlouvám se'' zašeptám do ticha když mě po 5 minutách pohltila smrtelná tma způsobena těmi co se nás snažili zbavit, ale věděl jsem že vy už jste určitě v bezpečí. A co se vlastně stalo? Chceš to vážně vědět? Tak čti.
Sebastian
Tehdy jsem byl sám, byl jsem dítě co se potloukalo samo životem. Občas jsem něco ukradl, občas jsem i něco málo provedl. Neměl jsem rodiče, neměl jsem rodinu, přátelé. Nevěděl jsem co znamená domov. Osamělost mi nevadila, samota se stala mým jediným přítelem. Procházel jsem ulicema, rušného Seoulu. Hodně lidí se mi vyhíbalo, nebo na mě jen znechuceně zíralo. Dokud jsem si nevšiml menšího kluka s mentolově modrýma vlasama. Z kapsy u mikiny mu čouhala peněženka a tak jsem se rozhodl trochu zariskovat. Když jsem kolem něj procházel sáhl jsem po peněžence, která mi zůstala v ruce. On si toho nevšiml a kráčel dál. To však by se u mě nemohl ozvat pro mě neznámí hlas. ,,Ale, ale pískle tady krade, Sugo nechal by jsi si ukrást peněženku.'' houkne po něm vysoký kluk, a ten nízký nazvaný Suga se otočí. Spanikařím, a tak zahodím peněženku a začnu utíkat. ,,Hej, hej zastav sakra kluku.'' křičí za mnou ale já nezastavuji. Vběhl jsem do zapadlé uličky, kam jsem asi neměl. Protože hned jakmile jsem tam doběhl, ozval se výstřel. Někdo po někom vystřelil, a já viděl padat bezvládné tělo. ,,Co si myslíš že tu děláš.'' vykřikl ten chlápek s pistolí. Rozešel se ke mě. Byl jsem jako paralizovaný nemohl jsem se vůbec pohnout. Zamířil na mě pistolí, a já jen čekal. Když v tom mě někdo zatáhl za něho. ,,Copak tu děláte hoši BTS tu přeci nemá dělat.'' vyplivl ten kluk. ,,On je náš GD takže ho nech.'' ,,Pokud je váš má vědět že tu nemá co dělat.'' prskl on a pak odešel.
Pak už jsem jen cítil jak mě nohy zrazují a já padám k zemi.
NamJoon
Ten kluk tam sebou málem pleskl o zem kdybych ho nezachytil. Vzal jsem si ho do náruče a nesl ho do auta. Přeci jen nemusí nás fanoušci vidět s cizím klukem v náručích. Jeli jsme do našeho dormu, kde jsme ho položili na gauč. Kolem nás se sešli kluci. ,,Kdo to je?'' optal se nejmladší. ,,To nevím ale chtěl YoonGimu ukrást peněženku, kdybych ho nechytil utekl by i s ní. Pak ale zaběhl do uličky kde byl GD, nejspíš viděl jak zastřelil člověka a pak sebou pleskl do mé náruče.'' řekl jsem stručně. ,,Proč jste ho tam prostě nenechali.'' řekl Jin. ,,Protože kdyby jsme ho tam nechali už by byl mrtví, protože pochybuji že GD by ho nechal jít.'' řekl Suga a všichni se na něj překvapeně podívali stejně tak i já. ,,No co i mě ho bylo líto. Vypadá podviživeně, a špinavě. Ten kluk musí být z ulice.'' řekl YoonGi. Má pravdu vážně vypadal zanedbaně. Ale pořád byl hezký to se muselo nechat. A tak jsme ho nechali na gauči a šli řešit naši druhou práci. Měli jsme jen něco málo, nějaké zbraně a tak. A tak se to celkem lehce vyřešilo. Měl je dostat GD ale my jsme dali víc peněz, takže pozítří nám přivezou zbraně.
A za dva týdny máme koncert. Už se na něj těším. Dřeli jsme na něj tak dlouho. Když bylo dost hodin šli jsme si lehnout do svých pokojů. Já tedy ještě zkontroloval toho kluka. Bylo mi ho líto. Každý má právo na šťastný život postarám se o to aby ho měl i on.
Sebastian
Probudil jsem se v cizím domě, nejspíš v obýváku. Byl velký, měkká sedačka na které jsem ležel byla prostorná. Co tu ale dělám? Jak jsem se sem dostal? ,,Už jsi se probral.'' pronesl neznámí hlas. Viděšeně jsem se na něj podíval. ,,Neboj se nikdo ti neublíží.'' řekl další kluk co se objevil v tomto obýváku. ,,Kdo jste? Kde to jsem?'' vykoktal jsem ze sebe. ,,Jsme BTS.'' řekl jeden z nich. Já na něj jen vykuleně zíral. ,,Kdo že?'' optal jsem se po chvíli. ,,Skupina BTS Jin, NamJoon, YoonGi, Hoseok, Jimin, TaeHyung a JungKook'' řekl ten nejvyšší ze včera. Nikdy jsem o nich neslyšel. ,,To nevadí. Jména jsme ti řekli, pojď vezmu tě do koupelny a dám ti oblečení.'' řekl zase ten nejvyšší myslím že NamJoon. Zvedl jsem se tedy a šel za ním. Váhavé kroky a rozhlížení kolem sebe však nechybělo.
S klukama jsem už 2 měsíce, viděl jsem jejich koncerty, hezky se o mě starají, i když ze začátku jsem chtěl odejít abych neotravoval. Dokonce mě učili i bojovat. Zpívat neumím ale prát se a se zbraněmi ano. A tak jsem se zapojil do jejich druhé práce. Celkem mě to i bavilo. To se však nesmělo nic pokazit.
Dnes jsme měli jet pro nějaké drogy. Dali nám jen adresu a čas, ale nic víc. Nechtěl jsem aby jsme tam jeli něco mi na tom nesedělo, ale nikdo mě neposlouchal. Přijeli jsme tam, nikde nikdo. Do budovi jsem šel jen já a Jimin. To jsme však neměli dělat. Někdo po nás vystřelil. Kulka zasáhla mě. Jimin se na mě jen vyděšeně díval. ,,Uítkej Jimine, vem všechny a utíkejte, já je zdržím'' řekl jsem mu. Vyděl jsem že se mu nechce ale prostě jsem do něj strčil a on se nakonec rozeběhl. Když přišel on věděl jsem proč mi něco nesedělo. ,,Ale ale to je naše pískle. Kde je zbytek.'' prskl po mě. ,,Jsem tu sám, kluci tu nejsou.'' řekl jsem. On se ke mě rozešel a jednu mi vrazil. ,,Nelži.'' prskl. ,,Nelžu odešli poslal jsem je pryč.'' řekl jsem. Chtěl mi vrazit další ale zastavil jsem ho. Strhla se mezi námi bytka. Vyhrál jsem nad ním. A jeho lidi mezitím utekli. Vědí že když umře šéf musí se stáhnout. ,,Omlouvám se'' zašeptám do ticha když mě po 5 minutách pohltila smrtelná tma způsobena těmi co se nás snažili zbavit, ale věděl jsem že vy už jste určitě v bezpečí.
