Sebastian
Už to tu je zase. Samota, ztracenost, smutek. Zase je tu ten stav, kterého se nemůžu zbavit. Vždy jen na chvíli. Ale po nějaké době se to vrátilo. Zase se otevírá hluboká propast mezi mnou a miliónem lidí a stejně si přijdu sám. Samota natahovala ke mě svou náruč, a já se jí nedokázal bránit.
Uvnitř svého pokoje, po tmě, o půlnoci se světlem z úplňkového měsíce, místo postele. Schoulený pod oknem kde bylo světlo takové, abych tak viděl na své zápěstí, a v druhé ruce malí lesknoucí se předmět. Malá a ostrá žiletka, v mé ruce se leskla v měsíčním světle. Fascinovalo mě to. Pak jsem žiletku přiložil ke svému zápěstí, a udělal první hlubší ránu do svého zápěstí. Pak jsem žiletku znovu zvedl do měsíčního světla. Žiletka potřísněna mou krví se už tolik neleskla, ale i tak mě fascinovala krev, skapávající dolů. Pak jsem do ruky dělal další a další rány.
Když už jsem měl dost, umyl jsem si ruku, zavázal ji, a pak jsem si již zalezl do postele. Se ztracenými myšlenkami jsem usnul.
Ráno jsem se probudil s bolestí ruky, a velikou únavou. Avšak musel jsem vstát, a jít do školy. Mé tělo mi přišlo těžké. Lidé kolem mě, neměli tvář, nebo aspoň jsem je nepoznával. Možná jsem je kdysi znal, ale teď pro mě byli neznámí. Všude bylo tolik lidí, lepili se na mě, a mě to bylo neskutečně nepříjemné. Nikoho jsem již nezajímali se o mě. Byl jsem pro ně nic. A oni pro mě.
Projížděl jsem wattpad, narazil jsem na něj, už dříve, a některé příběhy byli vážně dobré. Pomáhal my od nudy když jsem byl sám. Když v tom jsem narazil na příběh, který byl jiný. Týkal se klučičího páru. A nějaké slavné skupiny z Koreje. Začal jsem si je vyhledávat. Jejich hudba se mi líbila, nejvíc mě zaujal Min YoonGi. Byl roztomilí, zároveň neukazoval tolik emoce. Byl mi tak podobný. I přes to že byl tak daleko. Přišlo mi jako by mě znali, i přes to že nevěděli kdo jsem. Jejich hudba mi pomáhala, jakoby byla psána přímo pro mě. Významy zapsány v textech seděli k jejich hlasům. Byl jsem jimi fascinován. Hledal jsem víc jejich hudby, víc příběhů s nimi. Byl jsem jimi fascinován. Hodně lidí je nenávidělo, hodně lidí je milovalo.
S nimi jsem si již nepřipadal sám, ale chuť ublížit si nemizela. Nemohl jsem se toho zbavit. Každý den nové řezy, společně se slzami, při poslouchání jejich písní. Chtěl bych být silný jako oni. Ale já neměl nikoho u sebe. Oni byli tak daleko. Samota mě neopouštěla, ale jejich přítomnost jí zmírnila.
Ale ještě to nevzdávám Teď budu zase sám do roku 2025 ale mám ARMY no ne. Aspoň oni mi mohou zlepšit náladu, při čekání na velký návrat. Protože já čekat budu.
