Jimin
Všichni
YoonGi
Minulolst
Byl jsem uzavřen v místnosti, kde byli jen holé zdi, bez možnosti přístupu světla. Připadalo mi to jako by se každou chvíli přibližovali a chtěli mě rozmačkat. Bylo mi úzko, chtěl jsem křičet. Ale hlásky ze mě nemohli vyjít. Bylo to jako by se ztratili uvnitř mě. Nikdo mě neslyšel, jen ty holé zdi. Kde jsou ostatní? Kde jsou mí kamarádi? Proč jsem zde?Museli jsme to udělat, vymykal se kontrole.
Nevěděli jsme co si s ním počít. Nezvládali jsme ho, stejně jako on nezvládal krotit své pocity. Musí nás nenávidět, ale mi o něj máme prostě jen strach. Báli jsme se aby neublížil sobě, ale taky aby neublížil nám. Nikdy jsem si nemyslel že se tohle stane z našeho Mochiho. Byl to usměvavý kluk. Co se to s ním stalo.
Cítil jsem se znečištěn, zneuctěn zašlapán, svými vlastními kamarády. Jak se to stalo? Proč. Svá bílá křídla už jsem neviděl. Byli ted už uhlově černá, ale tak jsem je viděl já, oni je neviděli vůbec. Vždy když někdo vešel rychle jsem je skryl, aby onich nikdo nevěděl. Proč co se stalo? To mi už nikdo neřekne. Co se stalo mým křídlům? Proč já? Kdo mi to jen mohl udělat? Proč mě museli zavřít, ale zrovna sem? Už jsem nebyl tím kým jsem byl, stala se ze ně černá labuť. Ztrácel jsem smysl žít. Díky téhle místnosti na mě padla tíha, kterou jsem nikdy nepocítil. Už jsem tu nechtěl být. Musím to udělat dříve než to udělají tyto zdi. Dali mě sem aby mě zabili? Nenechám je aby mě zabili první. Svlékl jsem prostěradlo, přivázal ho k posteli. Smyčku nandal na krk a pak už jen dokonal. Nikdy jsem nechtěl se zabít, ale oni mě k tomu donutili. Odcházím tedy jako černá labuť, umírám aniž bych se stal padlím andělem, jen má křídla byli vzezřením toho čím by mě udělali.
Když nám zavolal doktor, s tím že ho našli oběšeného zlekli jsme se, ale když nám řekl o jehi černých křídlech viděšeně jsme koukali po sobě. Jeho křídla už nám dlouho neukázal, ale nikdy jsme si nemysleli že by zčernali. Je to naše vina. Zčernali mu křídla kvůli nám? Proč se zabil? Běhali nám tyto otázky hlavami. Ale nic nás nenapadalo.
O 300 let později
17 letý Jimim kráčí po ulici s tím že míří do budovy BigHit Entertaiment kde mu byla dána možnost debutovat ve skupině BTS. Kluci s ním nejdřív nebyli moc spokojení, ale Tae se s ním začal bavit hned. Asi to bylo i tím že se narodily oba v roce 1995. Ale i tak se s nimi cítil jinak. Cítil jako by mu něco tajily, jako by se už znali, ale muselo to být hodně dávno. Připadali mi známí, a přesto tak cizí. Ale v tanci a hudbě jsme si rozuměli. Vystupování s nimi jsem si moc užíval.
Byli jsme kamarádi, nejvíc mi byl příjemný asi YoonGi, i když ti co ho neznají by řekli že nemá city. Ale ve skutečnosti je to ten nejvíce citliví kluk. Je roztomilí jako kotě, bojí se vody, v tom taky hodně připomíná kočku. Jeho hudba má hlavu a patu.
Ze začátku bylo těžké tohle všechno. Naše společnost neměla peníze, a tak jsme si nemohli dovodli drahé věci. Zkoušeli jsme a psali hudbu v garáži. Ale i tak jsme to dokázali. Naší tvrdou prací, jsme se vyšplhali vysoko. Ale vždy se tu něco našlo. Některé urážky od fanoušků že jsem tlustý, nebo že neumím tancovat, či se chovám jako dítě mě boleli. Ale snažil jsem se to nedávat najevo, klukům jsem nikdy neukazoval že nejsem v pořádku. Brečel jsem sám v pokoje, kde mě zahalovala temnota kterou jsem cítil. Když jsme dosáhli až do zahraničí, nikdo z nás až na NamJoona neuměl anglicky. Vždy překládal on, a myslím že neříkal vždy všechno. Proto když jsem byl zase zavřen v temnotě svého pokoje, překládal jsem si komentáře. Byli to milé komentáře, ale některé zase prokazovali tolik nenávisti. Ale kluci mě drželi nad vodou.
Uteklo 8 let ani jsem to nepostihl. S klukama jsem se cítil skvěle, ale pořád tam byl pocit toho že mi něco tají. A já nechápal co? A proč? Ale snažil jsem se nic nedávat znát. Bylo hodně ARMY co nás milovali, ukazovali nám lásku, rád jsem pro ně vystupoval. I RUN BTS pro nás bylo skvělé odreagování. Bylo tolik věcí co jsme měli. Dokonce nominace i výhra Grammy. Vyhráli jsme mnoho cen díky ARMY a naší hudbě. Pomohli jsme tolika lidem, ale já se cítil jako bych se svým způsobem zabíjel. Miloval jsem to, ale občas toho i na mě bylo moc.
Když nám bylo oznámeno co udělal zhroutil jsem se. Miloval jsem ho. Pořád jsem se o něj bál, až jsme ho poslali do blízince kde se zabil. Vyčítal jsem si to. nemoci ho vidět mě ničilo. S klukama jsem se pořádně nebavil. Nemohl jsem, zabili jsme ho. Vyčítal jsem si to pořád dokola. Nedokázal jsem nic dělat, pohled na má bílá křídla se mi zhnusil. Jeho bila černá, a to jen díky nám. Stal se černou labutí, stával se padlím andělem.
A teď když jsme zjistili že se zase narodil, tentokrát jako člověk, chtěli jsme mu pomáhat. A tak jsem na něj dával pozor, od jeho narození. A pak když jsme se dozvěděli o bighitu šli jsme do toho taky. Užívali jsme si zase jako předtím. Jimin se choval normálně, ale jednou jsem ho slyšel plakat. Ale nemohl jsem mu jít pomoci. Byl jsem zbabělí.
Čím naše skupina rostla ovlivnili jsme mnoho lidí. Bylo to úžasné. Ale Jimin mi přišel zvláštní v jeho chování.
S Joonem jsme napsali píseň Black Swan na jeho počest. Tanec je úlohou Jimina. Nevěděl proč to děláme ale kývl na to. Užíval si to. Dokud mu na konci nevyrašila černá křídla. Z ničeho nic mu ze zad vyrostla černá křídla a mi na něj jen zírali. Pak vše zahalilo světlo.
