"Maybe I made a mistake yesterday, but yesterday's me is still me. I am who I am today, with all my faults. Tomorrow I might be a tiny bit wiser, and that's me, too. These faults and mistakes are what I am, making up the brightest stars in the constellation of my life. I have come to love myself for who I was, who I am, and who I hope to become." - Kim NamJoon (BTS)
Min SooHyun
Každý má nějaký sen, a chce si ho splnit. I já měl sen, a i přes to co se v mém životě událo, jsem si ho snažil splnit, a povedlo se? Čti a uvidíš.
Své dětství si moc nepamatuji. Tehdy mi prý byli dva roky, když se máma rozvedla s tátou a i se mnou se odstěhovala. Nevím proč, nechtěla se o tom nikdy bavit. Nikdy mi ani neřekla jméno mého bratra. Neměl jsem nic než mámu, kvůli tomu že jsem byl asiat se se mnou nikdo nechtěl bavit. Máma chtěla abych uměl jak anglicky tak korejsky a tak jsme doma mluvili korejsky.
Tehdy mi bylo 16 když se matka rozhodla vrátit se do Koreje. Jako dítě jsem nemohl nic dělat, ale vlastně mi to ani nevadilo. Po roce se vše ale začalo kazit. Našli mi rakovinu. Pomalu jsem ztrácel vlasy, byl jsem slabí, a byl jsem převážně jen doma a v nemocnici. V tu dobu jsem objevil BTS. Jejich hudba, myšlenky, názory a emoce byli něco co mě vystihovalo. Měl jsem díky nim chuť bojovat, abych je mohl vidět. Chtěl jsem jít na jejich koncert, ale doktor ani matka mě nechtěli pustit. Prosil jsem je, cítil jsem že bych mohl jít. A já přeci jen rozhoduji o svém životě.
Dnes jsou mé 20 narozeniny. Jsem zase v nemocnici. Nenávdím to tam, jsem v pořádku. Cítil jsem zase tu úzkost z tohoto místa. Do dveří vešla mamka. Nevypadala nadšeně, ale ani nešťastně. ,,Co se děje mami?'' optal jsem se jí. Přiblížila se ke mě a usmála se. Do ruky mi podala obálku a já ji otevřel. Vykulil jsem oči jakmile jsem uviděl co je vevnitř. Rozplakal jsem se a mamku hned obejmul. ,,Děkuji.'' řekl jsem nadšeně. ,,Neděkuj, a hlavně si to užij.''
A co v oné obálce bylo? Byl tam lístek na koncert BTS. Vážně mi ho dala. Můžu tam jít. Byl jsem tak nadšený. Je to za pár dní. Doktoři se o mě starali a já si užíval čas před tím než půjdu na koncert. Poslouchal jsem jejich písničky, a koukal na BonVoyage. Miluji to.
Den Koncertu
,,Bude tam na tebe po koncertu někdo čekat. Tak běž s ním, on tě pak přiveze domů.'' řekla mi mamka tajemně. Já se dooblékl a vyrazil jsem. Bylo tam již tolik lidí, a já se tak těším. Cítím se jak malé dítě. Konečně je uvidím. Všichni pištěli a byli tak nadšení. Podíval jsem se na svůj lístek a viděl jsem že mám místo v první řadě. Mamku to muselo být vážně drahé. Děkuji mami. Pomyslel jsem si.
Začíná to, už stojím ve vnitř, v ruce mám svou ARMY bombu, kterou používám jako lampičku. Můj bias je YoonGi, ale mám rád všechny členy, ale YoonGi mi byl něčím blízký. Stojím a čekám, když v tom se ozve hudba, a já začnu pištět jak malé dítě, a nejsem jediný.
Atmosféra byla skvělá, vidět je naživo je ještě lepší než na videích. Zpívali jsme, křičeli jsme i jsme brečeli. Bylo to úžasné, škoda že přišel konec koncertu. Konec přišel nějak moc rychle, ale byl jsem šťastný, že jsem zapomněl na to co se děje, kolem mě.
Chvíli jsem tedy čekal, když ke mě přišel jeden z bodyguardů a někam mě vedl. Když jsme se zastavili před šatnou. Zaklepal na dveře, a ty se po chvíli otevřeli. Stál za nimi NamJoon, pustil mě dovnitř a já nich nechápal. Rozhlížel jsem se po klucích a nic nechápal. ,,Co, co tu dělám?'' optal jsem se koktavě. ,,Nechte nás tu kluci.'' pronesl YoonGi a kluci odešli. ,,Víš, nevím jak to říci, ale jsem, jsem tvůj bratr.'' řekl jen a já se rozesmál. Podíval jsem se na něj a on vypadal dosti vážně. ,,To není sranda?'' řekl jsem a on jen zakýval v zápor. ,,Jak to?'' optal jsem se ho. ,,Nevím co se tehdy stalo, proč se naši rozvedli, ale asi před 2 měsíci mi volala matka, že jste zpět.'' řekl jen a já na něj nechápavě zíral. ,,Co vše ti řekla?'' optal jsem se ho. ,,Nic moc jen že jste zpět, že rád posloucháš naši hudbu, a že chceš na náš koncert a že si přeje aby jsme se setkali dokud je čas. To jsem trochu nepochopil, ale chtěl jsem tě potkat.'' řekl jen. ,,Aha, jsem rád že jsem tě mohl poznat a vidět váš koncert. Celkem mi přišlo že máme něco společného.'' řekl jsem a usmál se. ,,Můžu tě obejmout.'' řekl jsem a on kývl. A tak jsem ho obejmul. Když v tom se rozrazili dveře. ,,Co se to tu děje.'' optal se radostně Jimin. ,,Je můj bratr.'' řekl YoonGi a znovu si mě přitáhl do obětí. ,,Hromadné obětí.'' vypískl Hobi. A hned nás objali.
Pak jsme se odebrali do auta, a oni mě odvezli domů.
Od té doby jsem se nehodlal vrátit do nemocnice dokud to nebude nutné, jelikož kluci se rozhodli mě často navštěvovat, jelikož mají prý volno. Byl jsem šťastný, potkal jsem svého bratra, který je členem BTS. BTS byli u mě doma již několkrát a rádi se mnou trávili čas. Byli to skvělí přátelé, ale ne vždy je vše růžové. A to se stalo dnes. Probral jsem se a nemohl jsem se pořádně nadechnout, nešlo mi se zvednout. Rychle jsem chmatl po tlačítku a stiskl ho. Mamka byla hned u mě a již volala sanitku. Dovezli mě tam a doktoři jančili. Nevěděli co se mnou. Nakonec to bylo jen to co vždy. Napojení na přístroje a pak jejich odchod.
Mamka
,,Jak je na tom doktore?'' optala jsem se ho s pláčem. ,,Bylo špatné rozhodnutí nechat ho doma, nezbývá mu moc času nejvíce týden paní Min.'' jakmile to řekl sesypala jsem se. Teprve potkal YoonGiho a už ho má opustit. Kluci si ho dosti oblíbili, bylo to na nich dost vidět.
Po chvíli jsem se zvedla a šla do jeho pokoje. ,,Jak to vypadá mami?'' optal se mě jakmile jsem vešla. ,,Víš Hyunie nevypadá to dobře, doktor, doktor říkal že máš tak týden.'' vyslovila jsem.
SooHyun
,,Neříkej to klukům prosím, řekni jim že jsem u kamaráda, nebo že jsem někam jel, ale neříkej jim že umírám. Teprve jsem je poznal a tohle jim nemůžu udělat.'' řekl jsem plačtivě. ,,Dobře Hyunie.'' Otevřel jsem si naší skupinu a koukal na zprávy. Tak moc mě to mrzelo.
Je to už 3 dny cítím se tak slabě. Každý den mi kluci píšou ale nejsem odhlodlán jim odepsat. Cítil jsem se tak slabí, mamka sem chodí vždy na chvíli. Nechci aby mě tak viděla.
Poslední síla, držím telefon a odesílám poslední zprávu jak klukům tak mamce, ve správě stojí jen dvě slova ,,Omlouvám se.'' pak už jsem jen zavřel oči a nechal se unášet smrtí.
Mamka
Kluci byli u nás, i když věděli že tu Hyunie není. Chtěla jsem jim to říci již tolikrát, ale slíbila jsem že to neudělám. Dokud mi nepípla zpráva. Podívala jsem se na ní a to co tam bylo mě rozplakalo Hyunie💜: ,,Omlouvám se.'' v tom se telefon rozezvonil. Číslo nemocnice rychle jsem to zvedla: ,,Je mi to líto ale váš syn dnes zemřel. Upřímnou soustrast.'' nezvládla jsem to. Sesypala jsem se na kolena. ,,Mami.'' uslyšela jsem hlas YoonGiho. ,,Co se stalo.'' optali se všichni. ,,Je, je mrtví.'' řekla jsem ještě více v slzách. ,,Kdo je mrtví mami?''optal se YoonGi. ,,Hyunie YoonGi.'' nakonec už všichni brečeli, jakmile pochopili co jsem řekla.
Pohřeb byl jen náš, jen já YoonGi a kluci. Je mi to tak líto
