해방된 사랑

17 1 0
                                    

                YoonGi
           Minulost je děsivá, královská rodina není tak svatá, jak to vypadá a jak se prezentuje. Mí rodiče, což císař byl můj otec a matka císařovna byli skvělí, ale ostatní příbuzní byli příšerní. Neměli nás rádi, a proto když můj otec zemřel, i když já si myslím že ho zabili, stejně tak o pár týdnů má matka, měl jsem nastoupit na trůn já. To jsem však ještě nevěděl co se stane. Jedna z mých vzdálených příbuzných si mě zavolala. Začala mi vyhrožovat že si vezmu jejího syna jinak to dopadne špatně. Nenáviděl jsem ho, proč bych měl. ,,Nevezmu na to zapomeň.'' křičel jsem ale oni mě zahnali do kouta. ,,Nevezmeš dobře, proto tě proklínám, dokud za 300 let nenajdeš čistou duši, co dokáže na tomto zámku přečkat dny dokud z tebe  nebude mít  strach a zamiluje se ožiješ.'' řekla a já začal mít divný pocit. Začínal jsem pomalu mizet. Slyšel jsem její nenávistný smích. 
             A tak jsem tu chodil, již to bude 200 let, má lhůta se krátí, ale nikdo čistý tu nebyl. Jak s tím můžu bojovat. Nechci se vypařit, neměl jsem skorožádný život. Sakra, proč já, pro moc lidi vážně lidi udělají cokoliv. Nezbývalo mi nic jiného než zde bloudit. Čas se krátil, čas utíkal až moc rychle. 
Je to tu, poslední měsíc, a zmizím, a všechen majetek mé rodiny propadne správcům. Kéž bych mohl něco udělat. Do tohoto zámku nikdo nechodí jsem tu jen já, apavouci, nic se tu nezměnilo. Vše vypadá stejně jen je to zaprášené. Nechápu lidi, kéž už by se někdo objevil. Musím spravit zemi, určitě se o ni nestarali, chtěli jen moc. Nenávidím takové lidi, můj otec i matka byli spravedlivý, a vždy lidem pomáhali. Ale naši příbzní byli hamižní a chamtiví. Nikdy nic pro ostatní neudělali hrabali jen pro sebe. 
           NamJoon
         Ten zámek mě táhne už tak dlouho. Nikdo do něj nechodí, všichni mu říkají prokletý, a mě zajímá proč. Kluci mě však od něj drželi daleko. Ale já prostě pořád přemýšlel, co v něm asi je. Musím se tam dostat. Musím se tam podívat a prozkoumat. Upřímně vždy jsem by zvědaví. Nikdy jsem nepotkal své rodiče. Nikdy jsem toho moc neměl, ale měl jsem kluky, ale ti mě prostě nechápou, nechápou mou zvídavou stránku. Ale já senevzdávám, co mě tam asi čeká? Dnes se na to chystám. Zabalím si baterku, na sebe si vezmu černou mikinu a černé tepláky, a potichu se jdu obout. Pak se vyplazím ven z domu, a mířím směr ten starý zámek. 
Po tmě se šlo hůře, ale zvládl jsem to. Co mě překvapilo bylo to že se tam svítilo. Všude rozzářené louče. Kdo používá louče? Ještě v této době? Vždyť na zámku nikdo nežije. Vlezl jsem dovnitř, a vše vypadalo tak zdobeně ale zaprášeně. Procházel jsem všemi dveřmi, dokud jsem nenarazil na jeden pokoj. Vlezl jsem do něj, a to co jsem viděl mě překvapilo. Uprostřed na velké nezaprášené postavi ležel muž. Měl mantolové vlasy a spal. Byl roztomilí. Pomalu jsem se k němu rozešel. Dotkl jsem se jeho tváře, která byla ledová. V tom vystřelila jeho ruka a chytla mé zápěstí. Vyděsil jsem se a ucouvl. ,,Kdo jsi?'' optal jsem se ,,Min YoonGi syn císaře Min Yeongina.'' řekl a já na něj vyvalil oči a začal se smát. ,,Děláš si srandu ten zemřel již dávno a o Min YoonGimu jsem nikdy neslyšel.'' řekl jsem. ,,Kdo jsi ty?'' optal se zpět. ,,Kim NamJoon.'' řekl jsem jen a usmál se. ,,Co tu děláš?'' optal se zas. ,,Vždy mě tento zámek lákal, to tajemství, tak jsem se odhodla a vešel.'' řekl jsem mu jen. On jen pokýval a někam se rozešel. 
              Následoval jsem ho. Byl tak krásný a roztomilí, nemohl jsem z něj odrthnout pohled. ,,Co na mě tak koukáš.'' řekl jen. ,,Jsi krásný.'' řekl jsem. ,,Neříkej to pokud to nemyslíš vážně.''
          YoonGi
           Přišel sem nějaký mladík Kim NamJoon. Proč je tu? Pomůže mi? Nezbývá moc času. Nechci zmizet. Doufám že je to on. Pak jsme si sedli ke stolu a na něm se začalo oběvovat jídlo. On si sedl a začal jíst. Pak už jsem si šel zase jen lehnout, stejně je noc. Co jsem nečekal bylo to že si lehl ke mě. Lehl si na mou postel vedle mě. 
Když jsem se ráno spíše odpoledne probudil myslel jsem si že tam nebude, ale on tu byl. Stále ležel vedle mě. Překvapilo mě to. Ale byl jsem rád. 
Utekli 2 dny on tu stále byl, rozuměli jsme si. Povídali jsme si, trávili jsme spolu každý den. Byla s ním sranda, ale já slábl. Ještě mě nemiluje, jak by mohl. Jak by mohl milovat mě. 
           NamJoon
              Čím více jsem s ním trávil čas, tím více mi bylo dobře. S ním trávit čas bylo něco jiného. Ale viděl jsem na něm že slábne. Mizel mi před očima. Dnes už je to týden, co jsem tady. A on je slabší a slabší. Jeho ruka jakoby průhledněla. Nic jsem nechápal. ,,Co se to děje.'' křikl jsem a chytl ho do náruče. ,,Nesplnil jsem úkol.'' řekl a zavřel oči. ,,Ne ne ne YoonGi nesmíš odejít, miluji tě neodcházej..'' křikl jsem. Najednou nabral barvu. Otevřel oči  já si ho přitáhl do polibku. Pak už vše jen bylo lepší. 
 

OneShoot 2Kde žijí příběhy. Začni objevovat