NamJoon
Tehdy jsme byli přátelé. Všech 7 jsme tvořili skupinu. Byli jsme slavní. A mě to asi začalo přerůstat přes hlavu. Začal jsem se stávat arogantním, nepříjemným. Kluci to se mnou trpěli, věděl jsem to. Ale užíval jsem si to. Ale jednou jsem to nejspíš posral.
,,Jine kurva kde je to jídlo, co ti tak trvá.'' křikl jsem po něm zlostně. Kluci na mě jen překvapeně zírali. ,,Pokud ti vadí že musíš čekat vař si sám.'' řekl mi klidně nazpět. Naštvaně jsem si to k němu nakráčel. A chytl ho pod krkem. ,,Jak to se mnou mluvíš, uvědom si kdo jsem!'' vykřikl jsem mu do tváře. On na mě jen vyděšeně zíral. Kluci mě od něj museli odtáhnout pryč. Jin pak utekl do svého pokoje. Sakra tohle jsem nechtěl.
,,Jdu do klubu musím si provětrat hlavu.'' řekl jsem klukům, a oni že půjdou se mnou. A tak jsme vyrazili. V klubu jsme prostě jen pily, a užívali si. Když jsem procházel do někoho jsem vrazil. Byl to celkem nízký kluk. Neřešil jsem že to byla moje vina, ale hned jsem mu jednu ubalil. Kluci na mě jen zírali, nic nedělali. Byl jsem ho dál, až skoro lapal po dechu. A z jeho posledního dechu vyšlo jen ,,Proklínám tě Kime NamJoone''. Po těchto slovech mým tělem projela ostrá bolest. A já upadl do bezvědomí.
Když jsem se probudil, a rozhlédl se kolem sebe nepoznával jsem to kolem sebe. Byl to starý zámek? Nevím ale bylo to tu honosné, avšak zaprášené. Co tu dělám? Jak jsem se sem dostal? Kde jsou kluci? Rozhlédl jsem se kolem sebe ale nikde je neviděl. ,,Kluci proberte se.'' Slyšel jsem odněkud hlas Jimina ale nikde jsem ho neviděl. Pak jsem uslyšel výkřik YoonGih: ,,Co se to s námi stalo?'' ,,Kluci kde jste?'' zavolal jsem na ně. V tom ke mě přiběhli malé nástroje. Svícen, prachovka, hodiny, hrníček a konvička. ,,Podívej co se to s námi stalo.'' slyšel jsem JungKookův hlas tedy hrníček. Jen jsem vykulil oči.
,,Kime NamJoone.'' ozval se celím sálem čísi hlas. ,,Nevážil sis toho co ti lidi dali, stouplo ti to do hlavy. A zabil jsi nevinného člověka, teď si v tomto odrazu který ukazuje tvou duši teď. Kdysi jsi možná nebyl špatný, ale lidi se mění. Budeš mít čas se vrátit zpět, dokud neuvadne a neopadá poslední růže na keři v zahradě. Zachránit tě může jen pravá, nezkažená láska.'' Prohlásí onen hlas. ,,Ale ale co kluci ti za nic nemůžou?'' vykřikl jsem. ,,Nepomohli, nezastavili tě, a proto záleží jen na tobě zda se vrátí, do svých podob.'' Dořekl hlas.
,,Mrzí mě to kluci.'' řekl jsem jim. Oni nic neříkali, věděli že je to i jejich chyba.
Jin
Kluci se nevraceli. Kde asi jsou. Ano jsem na NamJoona naštvaný, ale mám o ně strach.
Utekl týden, utekl měsíc, utekl rok. Kluci se neukazovali. A policie už po nich pátrání vzdala. Manažer mi řekl že už to taky nemá cenu. Nechtěl jsem to vzdát, ale i mě docházeli síly. Fanoušci truchlily, podporovali mě ve všem. A chápali mě. Kluci mi chyběli, tak moc. Projížděl jsem si stará videa, staré klipy. Ale věděl jsem že je nikdy nenechám jít. Že budou mou vzpomínkou. Se zpěvem jsem skončil, a začal s herectvím. I když sem tam jsem taky zazpíval. Ale bez kluků mě to nebavilo.
Již uteklo pět let. O klucích stále nikdo nic neví. Chybí mi tak strašně moc. Nejvíc NamJoon, něco jsem k němu cítil, ale nedokážu říci co. Dnes jsme měli jet točit do nějakého lesa. Nevím ani co. Ale upřímně byla to sranda. Tedy do té doby dokud jsem se neztratil. Bylo to divné, nemohl jsem to najít. Dokud jsem nedošel k nějakému starému zámku. Vešel jsem tedy pomalu dovnitř. Vše bylo zaprášené, ale přesto krásné a kouzelné. Procházel jsem chodbou když sem narazil na dveře. Prošel jsem jimi a byl jsem na další chodbě. Byli zde schody. Pomalu jsem jimi scházel dolů, když jsem uslyšel jaké si hlasy. ,,Kluci kdo to je?'' ,,Neplaš asi sem zabloudil.'' ,,Proč tedy vcházel.'' promlouvali hlasy. Zněli mi povědomě, ale přesto jsem je neuměl zařadit.
,,Kluci je mi povědomí, pojďme ho omrknout.'' pištěl další hlas. Nikde jsem ale nikoho neviděl. ,,Auuuu'' vykřikl někdo pode mnou. Podíval jsem se pod nohy, a viděl něco malého, něco jako prachovku. Ale jak to že to vykřiklo. ,,Dávej pozor ty. Vždyť si na něj šlápl'' vykřikl po mě svícen. Mám snad bludy. Ty hlasy, sakra kam je zařadit. Pak se ony věci rozutekli pryč.
Jimin
,,Kluci to je přeci Jin.'' vykřikl jsem po nich. ,,Ale co tu dělá?'' ,,Proč je tu?'' překřikoval se JungKook s Hobim. ,,Nevím, ale třeba nám pomůže. Vždyť kdysi něco cítil k NamJoonovi.'' řekl jsem potichu.
NamJoon
Někdo byl v domě. Cítil jsem cizí přítomnost. Rozešel jsem se tam, když v tom se přede mě postavil Jimin. ,,Joone je to Jin. Jin je tady.'' řekl vesele, i na svícen. ,,Co? Co ten by tu dělal?'' zeptal jsem se sám sebe. Ale i tak jsem se tam rozešel. ,,Co tu děláte, tady nemáte co dělat.'' řekl jsem z poza sloupu aby mě Jin nemohl vidět. ,,kdo jste? Kde jste?'' ptal se Jin. ,,Co je vám do toho?'' prskl jsem. Nechtěl jsem aby mě viděl. Lekl by se. Pořád lituji toho co jsme mu tehdy udělal. Nezasloužil si to. Vše jsem si uvědomil. To jak jsem se choval.
,,Prosím vylezte?'' řekl jemně Jin. ,,Leknete se.'' pronesl jsem. ,,Ne.'' řekl jen. A já tedy pomalu vylezl. A vážně i přes to jaký byl strašpytel, tak se nelekl. Jen se usmál. ,,Jsem ti k smíchu.'' pronesl jsem. ,,Ne to ne.'' řekl.
Jin
Vážně jsem se ho nelekl. I přes to jak vypadal mi někoho strašně připomínal. Nevěděl jsem koho. Ale i přes to že jsem ho viděl poprvé jsem se s ním cítil v bezpečí. Stejně jako kdysi s NamJoonem. Bylo to divné ani jsem ho neznal, ale i přes to byl tak známý.
,,Hodiny vás zavedou do pokoje.'' řekl a já tedy čekal kde uvidím hodiny. A vážně přede mnou se ukázal malí hodinový stroj. ,,Pojď'' řekli jen. A já tedy šel.
Ten pokoj byl nádherný. Na to jak to vypadalo všude jinde byl nádherný. Výhled byl do zahrady. Prohlížel jsem si to všude. Po chvíli se však za dveřmi ozval hlas. ,,Pán s vámi chce jíst.'' a tak jsem se nechal odvést do jídelny. Jídlo vypadalo nádherně. Sálem se roznesla tichá hudba. Poznával jsem tu píseň, byla to V ho písničky. Hned se mi do očí nad vzpomínkou nahrnuly slzy do očí. Tak moc mi chybí. On si všiml že něco není v pořádku. Proto se ani neptal, a své tlapy obmotal kolem mě. ,,Jinak jak se jmenuješ?'' optal se mě při objímání. ,,Jsem Jin'' pronesl jsem plačtivým šeptem.
Bylo mi zde příjemně, cítil jsem se jako bych byl zase s klukama, a tak jsem ani nechtěl pryč. Už uběhl nějaký čas co jsem tu, ale cítím se zde jako doma. Procházel jsem se částmi paláce, když jsem narazil na místo kde jsem ještě nebyl. Vešel jsem dovnitř. Byl tam velký obraz. Byl na něm muž v hezkém slušivém obleku. Jeho tvář však bylo roztržená. Přešel jsem k obrazu a nažil se obraz dát tak abych viděl tvář, když v tom se rozrazili dveře. Vylekaně jsem se k nim otočil. ,,Tady nemáš co dělat, vypadni'' vylekalo mě to. Zase mi to připomnělo to s NamJoone. Na nic jsem nečekal a prostě utekl. Vehnali se mi slzy do očí.
Nevycházel jsem z pokoje, bál jsem se. Nosili mi jídlo, ale já nejedl. Tak moc jsem se bál jen otevřít dveře. ,,Jine'' uslyšel jsem jeho hlas. ,,Omlouvám se, jen je to místnost plná minulosti.'' šeptal příjemným hlasem. Byl stejně příjemný jako ten Joonův ale byl hrubší. ,,Nechtěl jsem křičet, moc se omlouvám'' mluvil dál.
Joon
Čas co tu byl Jin, jako by utíkal rychleji. Přišlo mi to tak i u růže. Už byla skoro seschlá. A tak jsem se mu musel aspoň omluvit. Nezbývá moc času, cítím to. Tak když jsem se mu omluvil odešel jsem do svého pokoje, a lehl si na postel. A čekal až čas skončí.
Jimin
Joon si užíval čas s Jinem, ale i mi cítili že se něco děje. A poslední týden to bylo silnější, jelikož se sobě vyhýbali. Nevím co se stalo ale mám o Joona strach. Čas s krátí. Musíme s tím něco udělat. Joon leží v posteli a jen kouká do stropu. Občas mu steče pár slz. ,,Kluci no tak přeci tak nezůstaneme na pořád pomozme jim přece.'' zavelel jsem.
,,Jine nevím co se mezi vámi stalo, ale nám moc času nezbývá. Onen keř před tvým oknem je náš čas. A krátí se aspoň mu odpusť a rozluč se s ním prosím.'' říkal jsem přeci jen pravdu no ne. Po chvíli jsem uslyšel lupnutí zámku. Jin vážně vyšel. ,, Tak mě tedy veď '' já štěstím vypískl.
Jin
Nemůže mě opustit, stejně jako Joon. Prosím. Já já přiznává se mi to těžko ale zamiloval jsem se do něj. Společně se svícnem jsem šel do jeho pokoje. Ležel nehybně na posteli. ,,Ne ne ne. Že to není konec.'' řekl jsem plačtivě. Všichni se zde sešly. A koukali na mě. ,,No tak neopouštěj mě. Aspoň ty ne. Já tě miluji nesmíš mě opustit.'' plakal jsem do jeho hrudě. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Uslyšel jsem pištění, ale neodtrhl jsem se od něj. ,,Kluci jsme to zase mi.'' Vykřikl mě až moc známí hlas. Rychle jsem se otočil a viděl těch pět. ,,Kluci vyhrkl jsem ze sebe. Hned jsem je objal. ,,Tak moc jste mi chyběli.'' řekl jsem s pláčem. Když v tom jsem uslyšel ránu. Podíval jsem se na postel. Která byla rozbitá. Propadla se.
Z ní vylezl Joon? Co ten tu dělal. Neříkejte mi že to byl on. ,,Jine'' vyhrkl na mě. Nic jsem neříkal. Přitiskl jsem se na jeho rty. ,,Chyběl jsi mi Joone'' řekl jsem s úsměvem.
A jak to bylo dál. To už je ve fialovém vesmíru.💜💜💜💜💜💜
