SeokJin
Pamatuji si jako by to bylo včera, kdy do mého auta vrazilo plnou rychlostí nákladní auto. Nevím jak se to stalo, a proč vlastně, ale na místě jsem byl mrtví. Poslední co jsem viděl bylo to jak ke mě jde nějaká postava, pak už jsem napořád zavřel oči.
Probudil jsem se v nějaké bílé místnosti. Rozhlížel jsem se kolem sebe ale nic tam nebylo. Jen bílé stěny z kterých mě boleli oči. Nevěděl jsem kolik času uplynulo, nevěděl jsem jak dlouho jsem spal, či jak dlouho se již rozhlížím po místnosti. Když v tom se místností rozezní hrubý hlas ,,SeokJine zemřel jsi, ale dostáváš úkol. Přijímáš ho?'' optal se mě pro mě neznámý hlas. ,,Ano přijímám'' řekl jsem odhodlaně.
Probral jsem se až na mokré asfaltové zemi. Byla to nějaká zapadlá ulička. Na nějakých dveřích zrovna dva muži tiskli menšího kluka. Mohl být o pár let mladší než já. ,,Tvým úkolem je chránit tohoto kluka, není to špatný člověk, jen jeho život je těžký. Pomoz mu.'' uslyšel jsem ve své hlavě onen hlas. Rozešel jsem se k nim. Nikdo si mě nevšímal a tak jsem jednoho z nich odstrčil tak silně až narazil do druhé stěny. Jen se vykuleně koukal. Oni mě nevidí? Pomyslel jsem si. Pak jsem odstrčil i toho druhého. Oni začali utíkat, nejspíš se báli. Otočil jsme se na onoho mladíka, který civěl na mě. Počkat toho přeci znám. Vždyť, vždyť je to můj malí bráška. To je JungKook. ,,Jine?'' vykoktal ze sebe potichu. Já si k němu jen klekl. ,,Jsem to já JungKookie. Co jsi tu prosím tě vyváděl.'' optal jsem se ho. ,,Šel jsem domů'' řekl přiškrceně. ,,Jak jako domů vždyť jsme bydleli jinde, co se stalo?''
,,Rodiče si mysleli že jsem se zbláznil, nechtěli se mou mít po tvé nehodě nic společného. Vykopli mě.'' řekl plačtivě a já pocítil vztek na naše rodiče.
JungKook mě dovedl k jeho novému bytu, který nebyl nic moc. Ale co se dalo čekat. Musím mu nějak pomoci. Vstoupili jsme do bytu, kde skoro nic nebylo. ,,Tady bydlíš Kookie?'' optal jsem se i když asi hloupě. ,,Ano, není to nic moc, ale na víc nemám Hyung.'' řekl sklesle. ,,Ošetřím tě a půjdeš si lehnout ano?'' řekl jsem mile, a nečekal na odpověď. Vzal jsem lékárničku, která byla poloprázdná, a začal mu ošetřovat obličej.
JungKook
Blouznil jsem, nebo jsem vážně blázen. Jin přeci zemřel. Tak jak to že tu je se mnou. No neřešil jsem to, nechal jsem se ošetřit, a šel si lehnout. Všechno mě bolelo, ale nic jsem s tím udělat nemohl. Lehl jsem si a po chvíli usnul. Když jsem se ráno probudil Jin byl v kuchyni, jeho bílá křídla byla tak velká a majestátní. Chtěl jsem se jich dotknout. Pomalu jsem se přikradl za Jina a dotkl jsem se jich. Jin však leknutím nadskočil, a řízl se do prstu. ,,Ježiši já se moc omlouvám Hyung. Měl jsem se ozvat jsi v pořádku?'' jsem to ale blbec. naštěstí to nebylo hluboké říznutí. Jin se stále usmíval jako by se nic nestalo. Ale mě to bylo líto.
,,Půjdem dnes do města?'' optal se mě a já zvesela kýval hlavou. A tak jsme šli. Procházeli jsme se parkem, a pak i městem. Byl jsem rád že je se mnou. Jen lidi na mě blbě civěli protože si mysleli že s někým mluvím, přitom Jina neviděli. Ale mě to bylo jedno.
Jin
Procházeli jsme se městem, když v tom jsem narazil na nějaký inzerát. Šlo o konkurz do skupiny BTS. ,,JungKooki pořád tě baví zpěv a tanec? Podívej co jsem našel.'' vykřikl jsem a on se zastavil a vrátil se ke mě. Četl si inzerát a pak se usmál. ,,Jasně proč to nezkusit.''
A tak se šlo na konkurz. Byl jsem jeho podpora. Držel jsem mu palce. A když to dostal byl jsem tak pyšný. Pak šlo vše rychle. Zkoušky, tanec, zpěv. JungKook díky tomu na mě neměl tolik času, ale byl jsem na něj moc pyšný. Vždy jsem na něj na zkouškách koukala podporoval jsem ho.
Když skupina debutovala bylo to těžké. Společnost neměla peníze, ale dařilo se jim. Proslavili se. JungKooki zářil i když byl občas po koncertech unavený.
Když byl jejich první koncert v zahraničí, i já se mohl konečně podívat do jiné země. Bylo to úžasné.
JungKookie byl šťastný povedl se mi můj úkol, cítil jsem že už můj čas zde končí. Nechtěl jsem mu to říkat ale musím se přeci rozloučit, když jsem to naposledy nestihl. A tak když byl sám v pokoji na jejich koleji. Šel jsem za ním. Vstoupil jsem dovnitř a podíval se na něj s úsměve. ,,Jin hyung.'' vykřikl radostně. Bylo mi to tak líto. ,,Děje se něco netváříš se šťastně. '' řekl. ,,Musím se rozloučit, můj úkol byl splněn.'' řekl jsem již se slzami na tvářích. Jemu taky začali téci. ,,Nechci aby jsi mě zase opustil.'' řekl. ,,taky nechci ale musím. Pamatuj mám tě v srdci a ty mě taky. A koukám na tebe ze shora ano.'' řekl jsem a pak už jsem zmizel.
JungKook
Po tom co Jin odešel to bylo zase jiné. Ale kluci mě drželi nad vodou. Pár písniček bylo napsaných i pro Jina. Byl jsem jemu i klukům vděčný.
