Hrabě Drákula ve své době patřil k nejděsivějším stvořením obývající tajemnou Transylvánii. Čiré zlo lačnící po horké, lidské krvi. Ztělesnění samotného ďábla.
Svět byl ale této kruté stvůry zbaven. Zlo zmizelo v zapomenutých jeskyních Karpat a Drák...
ओह! यह छवि हमारे सामग्री दिशानिर्देशों का पालन नहीं करती है। प्रकाशन जारी रखने के लिए, कृपया इसे हटा दें या कोई भिन्न छवि अपलोड करें।
Carfaxský ústav stál v odlehlé části Peckhamu již více než padesát let. Jeho předchůdcem byl v ulici Sandgate honosný dům jedné majetné rodiny, ovšem požár ji připravil o střechu nad hlavou. O rozpadlou ruinu nikdo nejevil sebemenší zájem, ale nakonec se pro rozlehlý pozemek přeci jen našlo využití. Původní dům byl stržen a na jeho místě vyrostl Carfaxský ústav, kam byli umisťováni duševně nemocní, kteří neměli kam jinam jít. Zejména proto, že od takových lidí dával každý ruce pryč.
Mína to místo i přes jeho zaměření milovala. Hlavní budova z červených cihel se v paprscích zapadajícího slunce barvila do temně rudé. Na ni napojená dvě křídla působila v jejím stínu nepatřičně, jako dva mladší sourozenci v područí nejstaršího dítěte. Řady vysokých oken v každém patře propouštěly do útrob ústavu dostatek denního světla. Okna patřící pokojům pacientů a společenským prostor byla všechna do jednoho zamřížovaná. Leckomu takový výjev připomínal vězení, ale Mína věděla, že v ústavu se s pacienty zachází s veškerou možnou péčí. Nestrádali, nebyli týráni. Lékaři se jim snažili umožnit být tím, kým chtějí být a v tichosti se snažili přijít na to, jaká porucha jejich mysl sužuje. Snažili se být pro své svěřence především přáteli, kterým mohli bezmezně důvěřovat.
Proto také Carfax nepřipomínal žádné betonové vězení. Celý pozemek kolem ústavu působil malebným dojmem, jako nějaké ozdravné sanatorium pro movité. Mína milovala křupání písku na příjezdové cestě vedoucí ke kruhovému nádvoří před budovou. Připomínalo jí to dětská léta, kdy jezdívala s otcem během prázdnin na venkov. Vždy šoupala nohama v písku a kamení a pobíhala kolem jako divá. Na Carfaxu ale Mína ze všeho nejvíce obdivovala zdejší zahrady. Rozprostíraly se za celým komplexem budov. Vždy dokonale udržovaný trávník vybízel k posezení, vzrostlé stromy stály jako strážci kolem laviček a poskytovaly pacientům dostatečný stín v čase, kdy zpoza hustého příkrovu mraků vysvitlo slunce. Fontána uprostřed zahrad se těšila velké oblibě. Mína obdivovala zejména malé sousoší na jejím vrcholu, které zobrazovalo Davida sedícího na hlavě Goliáše. Doktor Wolf jí při jejím nástupu vysvětlil, že by to mělo symbolizovat pacienta a jeho psychózu, kterou jednoho dne porazí stejně, jako malý David velkého Goliáše.
Carfax se snažil svým pacientům poskytnout co nejvíce svobody. Doktoři je nechtěli přílišně omezovat a ještě více jim přitěžovat. Ovšem i tak ale nesměli vyjít sami do ulic. Celý pozemek byl proto obehnán zdí z šedivých kamenů, kterou obrůstaly zelené šlahouny břečťanu. Zeď byla vysoká, člověk přes její okraj neviděl. Bylo to tak lepší. Svět uvnitř ústavu neovlivňoval společnost za zdí a naopak.
Mína vyšla z ordinace doktora Wolfa a zamířila po schodech do patra s pokoji pacientů. Bílý plášť za ní vlál a dával vyniknout jejím rudým vlasům. Klapot jejích podpatků se rozléhal chodbami. Svou dnešní poslední půl hodinu v Carfaxu se rozhodla věnovat Kevinu Fieldsovi.
