Dracula

Kapitola LXXXVIII.

Zatímco Mína při rozhovorech s Van Helsingem vnímala prvního upíra jako bytost, která přišla o možnosti, jaké nabízelo lidské bytí, Arthur jej a jemu podobné viděl čistě jako vraždící monstra. Pro něj to byli stejní vrahové, jako ti lidští. Brali životy jiným a to bylo něco, co neuznával. I kdyby tak činili jen kvůli potravě, pořád to bylo špatné.

„Tohle je k ničemu," s rozlíceností vepsanou ve tváři odhodil na oválný konferenční stolek další knihu, která mu nic neřekla. Zvedl se z pohovky a začal přecházet sem a tam po malém obýváku hotelového pokoje, kde pobýval Van Helsing.

„Nic není ztraceno, hochu," profesor s nosem zabořeným do jiné knihy jen zdvihl ruku a pokynul s ní směrem, odkud mladíka slyšel.

Arthur opětovně vyhledal profesora Van Helsinga v očekávání, že se v případu upír posune dále. Musel jej najít. Byl to vrah a měl na svědomí čtyři lidské životy. K tomu proměnil Lucy a možná měl spadeno také na Mínu. Více než cokoliv jiného toužil po jeho odhalení a dopadení. Ale hledat jednoho tvora v celém Londýně znamenalo hledat jehlu v kupce sena. I když sázel na Gabriela, tam nic nezmohl. Proto také povolal Naimu.

Najít ji nebylo nic těžkého. Stačilo jen vědět, že jistá skupina lidí v severských země se v určitých ohledech staví ke kriminalitě trochu jinak, než zbytek světa. Dračí řád představoval organizaci, která se neomlouvala za své metody, a právě proto se od ní všichni distancovali. Jen ti skutečně bezmocní přicházeli pro pomoc právě zde. A Arthur bezmocný byl. Scotland Yard by si na Gabriela nedošlápl. Dračí řád ale nezajímalo, zda je někdo bohatý či vlivný. Měřili stejným metrem. To se mu líbilo. Naima navíc patřila k tamější špičce. Jako žena se navíc mohla dostat blíže muži, který si dámskou pozornost užíval. Usvědčující důkazy tedy mohla sehnat jedině ona. On mohl jen čekat, ale i tak nehodlal sedět nečinně s rukama v klíně.

„Najít v Londýně upíra je nemožné. A to ještě můžu být rád, že tohle není New York," Arthur si prohrábl rozcuchanou kštici vlasů a několikrát zamrkal. Seděl v těch knihách už několik hodin a cítil se rozlámaný.

„Nic není nemožné," zamručel profesor, aniž by vzhlédl.

Pro něj by bylo velmi snadné poskytnout všechny odpovědi na otázky, které Arthura sužovaly, dokonce mohl i přesně označit pachatele. To však odmítal. Nevydá Gabriela všanc jen proto, aby stvrdil svou vlastní pozici a zachoval si krytí. Místo toho předstíral, že i on pátrá a každý kousek skládačky jej dovádí o kousek dál. Působil dojmem, že je se všemi na startovní čáře a posouvá se podle hodu kostkou, nikoliv pomocí švindlů. Pátral tak, jako ostatní. Měl k dispozici mnohem více informací, ale nakládal s nimi tak, aby nevyzradil příliš a postup nebyl ani příliš rychlý, natož pomalý.

„Jsou upíři nějak vysazeni třeba jen na určitý druh krve?" Arthur na to zkusil jít odjinud.

Van Helsing vzhlédl a zadíval se do černé obrazovky televize, ve které viděl za gaučem přecházejícího policistu. S rukama v kapsách a vykasanými rukávy bílé košile si to rázoval sem a tam a civěl jednou do okna, podruhé do dveří.

„O tom jsem nic neslyšel," odvětil profesor. Na rtech mu hrál mdlý úsměv. Taková úvaha jej skutečně pobavila.

„Každý má nějakou úchylku," nadhodil Arthur ledabyle.

„Upír možná může být vybíravý, ale pořád chce krev," Van Helsing odložil knihu na stůl mezi hromady ostatních, „z jakého zdroje, to je už prakticky jedno. Dítě nebo dospělý člověk, baží po všem. Přirozeně preferuje mladší krev, takže ku příkladu já bych byl z obliga. Ve svém věku už nejsem, jak by se dalo říci, nejčerstvější. I mě by samozřejmě upír zabil, ale moje krev by mu již nepřinesla tolik energie, jakou by potřeboval. Mladší krev je vždy hodnotnější, zejména pak čerstvá. Upír může přežívat na zásobách, ale i ty mu nedají to, co potřebuje, zvláště pak, jsou-li starší. Zasytí a dodají sílu, ale ne v takovém množství, jako krev prýštící přímo z tepny."