Dracula

Kapitola XVIII.

Druhý den se město odělo do těžkého mlžného závoje. Bezprostřední okolí lemovala bílá hradba, která lidskému zraku nedovolovala dohlédnout dál. Zdálo se, že co mlžná bariéra pohltí, to už nevydá. Slunce se stalo vězněm kouřově šedých mračen, která bránila slunečním paprskům pohladit zemi pod sebou. Jako kdyby samo počasí truchlilo nad ztrátou tří lidských životů, které předešlé noci vyhasly.

Mínu sychravé počasí uspávalo. Celé dopoledne strávila v Carfaxu a poslouchala poučky doktora Wolfa, které by uspaly i mrtvolu. Přišlo jí vhod, že doktor Wolf musel kolem jedné hodiny odejít. Samotné Míně zbývala už jen trocha času, než se i ona bude smět pro dnešek vypařit.

I tentokrát se rozhodla navštívit Kevina. Od její poslední návštěvy se uzavřel a s nikým nemluvil. Trucoval. Když se, celý nadšený, vrátil z parku za ústavem, kde číhal na všemožné broučky, ke své nelibosti zjistil, že jeho hromádku mrtvého hmyzu stačila uklízečka odstranit. Následný povyk zburcoval skoro celý Carfax. Pro Kevina byla ztráta jeho maličkých přátel bolestivou ranou, kterou jen velmi těžce nesl. Od onoho incidentu s nikým nepromluvil, nikoho nevzal na vědomí. Mína se to teď rozhodla změnit.

Vyběhla schody do podlaží, kde měl pokoj také Kevin. Z prvních dveří na chodbě se ozývaly údery ruky o desku nočního stolku. Nový pacient ústavu musel neustále rozebírat a zase sestavovat všechny předměty, které mu přišly pod ruku, protože tak prý napravuje jejich duše.

Mínu ale zajímaly jen dveře na konci chodby. Tiše se k nim přiblížila a nakoukla skrze zamřížované okénko dovnitř.

Kevin seděl schoulený na kraji postele a něco si pro sebe breptal. Věci z nočního stolku ležely zase rozházené na zemi kolem, dveře skříně byly otevřeny dokořán. Jestli uvnitř Kevin skutečně spal, to Mína netušila.

Z pohledu na ublíženou hromádku na posteli se jí ale sevřelo srdce. Viděla v Kevinovi dobrého člověka, slušného. Mrzelo ji, že jej veselá nálada přešla a mohli za to zrovna oni. Nebo spíš uklízečka. Kdyby tady ten večer Mína byla, nedopustila by, aby se to stalo. Hromádka mrtvého hmyzu měla pro Kevina hluboký význam a když se něco takového pacientovi sebere, může se na dlouhou dobu uzavřít světu.

Ona ale věřila, že její dárek ho alespoň trochu povzbudí. Tlustou knihu si paží přidržovala u těla a hledala po kapsách klíče. Během chvíle se ozvalo cvaknutí zámku a Mína vstoupila do Kevinova pokoje.

S pacientem to ani nehnulo. Vůbec si nově příchozí nevšímal. Choulil se do klubíčka, hlavu svěšenou a mumlal si: „Jsou zlí, pán měl pravdu. Všechno vezmou, všechno zničí. Ale jednou za to zaplatí."

„Dobré odpoledne," Mínin zvonivý hlas narušil Kevinovo monotónní mumlání. Široce se usmívala, snažila se působit co nejpřívětivěji. Na pacienta to ale nemělo žádný účinek. „Nechtěl byste se jít projít? Venku je sice chladno, ale čerstvý vzduch vám určitě prospěje," snažila se za každou cenu zapojit Kevina do konverzace. Přešla blíž k jeho lůžku.

Kevin si ale dál vedl svou. Mluvil jen sám se sebou a okolní svět nebral na vědomí.

Svým chováním Míně připomínal malé dítě uzavřené ve svém vlastním světě. Víc než u jakéhokoliv pacienta doktora Wolfa chtěla, aby se jí otevřel právě Kevin. Sedla si tedy vedle něj na postel a jemně mu položila ruku na rameno.

Než stačila cokoliv říct, Kevin zprudka zvedl hlavu a zadíval se Míně přímo do jejích zelených očí.

„Á, to jste vy," tvář se mu rozzářila nadšením, zdálo se, že si teprve v té chvíli uvědomil, že v pokoji není sám.