Hrabě Drákula ve své době patřil k nejděsivějším stvořením obývající tajemnou Transylvánii. Čiré zlo lačnící po horké, lidské krvi. Ztělesnění samotného ďábla.
Svět byl ale této kruté stvůry zbaven. Zlo zmizelo v zapomenutých jeskyních Karpat a Drák...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Londýn se probudil do nového rána a čekalo na něj nezvyklé překvapení. Slunci se podařilo prorazit skrz hutný závoj těžkých šedivých mračen a svými slábnoucími paprsky hladilo svět pod sebou. Lidé třpytící se paprsky vítali s nadšením. Na podzim bylo s každým dnem těžší a těžší spatřit na nebi slunce v mezerách, kde se mraky protrhaly. Když se ten den slabě zářící kotouč sám od sebe ukázal na obloze, lidé mu vděčně nastavovali tvář.
Ve městě však pobýval někdo, kdo slunečním paprskům neholdoval. Gabriel seděl za širokým mahagonovým stolem ve své pracovně, v ruce držel sklenku s whiskey a pozoroval proud denního světla, který dopadal před stůl. Proudil do místnosti skrz vysoké okno nedaleko stolu, které bylo z poloviny zakryto těžkými závěsy, jež splývaly až k zemi.
Z očí mu sršely nenávistné plameny. Za ta staletí mu nedělalo problém skrývat se přes den, ale občas ho sžíral hněv. Kolik toho mohl provést v tom dlouhém čase. Ale musel čekat, až na město padne soumrak. Což o to, miloval temnotu. Z té vzešel. Závoj tmavé noci mu poskytoval dokonalý úkryt, nikým nezpozorován se mohl potulovat v ulicích, lovit nebo se jen bavit. Ale noc byla přeci jen kratší, než den. Unikalo mu tolik možností.
Ticho protnulo zabušení na dveře. Aniž by dotyčný čekal na vyzvání, okamžitě vstoupil. Mezi dveřmi se zjevil Renfield. Pohledem rychle prolétl celý prostor. Tohle byla zatím ta nejrozlehlejší pracovna, jakou kdy Gabriel obýval. Nepochyboval, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč si nakonec vybrali prostorný a honosný dům v Belgravii, kde měli dostatek soukromí. Přednější ale bylo sklepení pod domem. To byl první bod na seznamu požadavků pro výběr jejich dočasného domova.
„Stalo se něco?" Gabrielův znuděný hlas se zlověstně rozléhal celým prostorem. Skrytý ve tmě pozoroval svého společníka.
Renfield ztěžka polkl. Vstoupil do pracovny a zavřel za sebou dveře. Vydal se k mohutnému stolu, minul velký globus stojící na zemi a došel až k židli pro hosty. Ta stála přímo v tom jediném pruhu světla, které dopadalo do pokoje.
„Všechny vaše starožitnosti se v noci prodaly," jasným hlasem tlumočil zprávu ze včerejší noci. Jak bylo jeho zvykem, na vše dával pozor. Zatímco Gabriel ukájel svou touhu po krvi, on bedlivě monitoroval průběh dražby.
Přehled, spolehlivost a důvěryhodnost. To bylo něco, co Gabriel na Renfieldovi velmi oceňoval. Nemohl si vybrat nikoho lepšího.
Přihnul si ze sklenky a chvíli si vychutnával zlatavou tekutinu. Whiskey nebyla tak lahodná, jako krev. S tou se nemohlo poměřovat nic. I tak ale musel uznat, že alkohol uměli lidé vyrábět vskutku znamenitě.
„Nic jiného bych ani nečekal," ozval se nakonec, „byla to aspoň částka, jakou jsem odhadoval?"
