Dracula

Kapitola XXVIII.

„Láska je jediná vášeň neuznávající minulost ani budoucnost."

- Honoré de Balzac

*

Ač by ráda konečně usnula, musela se neustále převalovat v posteli. Mína už byla zoufalá. Ať už držela víčka sebevíc sevřená, spánek nepřicházel. Ke všemu jí bylo hrozné horko. Nechala přiotevřené okno, aby do ložnice proudil chladný noční vánek, ale ani to nepomáhalo. Neustále od sebe odkopávala přikrývku, šila sebou ze strany na stranu a zrzavé vlasy se jí lepily ke krku.

Na rozvalování měla ke všemu celou postel jen pro sebe. Mína jedním okem mrkla na budík, který se jí z nočního stolku vysmíval. Jedna hodina ráno. Za okny tma a mladý doktor Harker se stále neuráčil přijít domů. Opětovně se nejspíš oháněl fonendoskopem či skalpelem v nemocnici.

Zrovna teď by jeho přítomnost uvítala. Stále byla roztřesená z toho, co se kolem ní děje. Lucy se neozývala. Ani se tomu nedivila, nechovala se k ní zrovna nejlépe. Otce neustále sužovaly obavy o svou jedinou dceru, ke všemu byl ze dne na den zavalen prací. Jonathan pořád nikde. Možná to bylo dobře. Mína netušila, jak by se mu mohla podívat do očí. Ale nic špatného přeci neprovedla! Ta její šílená smyšlenka byl jen výplod jejího unaveného mozku. Nemělo to absolutně žádný význam. Jen na ni dolehla únava.

Přesto však nedokázala usnout. Přetočila se na bok a zírala na nocí černou stěnu před sebou. Možná na chvíli usnula. Sama netušila. Jednolitá čerň noci se slévala s bezednou propastí spánku a nedalo se poznat, kde končí vědomí a začíná blažená nicota ničím nerušeného podřimování.

Teprve vrznutí prken kousek od postele ji probralo. Zamžourala do tmy, ale černá deka jí nedovolovala poznat, zda skutečně usnula nebo jen apaticky zírala před sebe, až se jí všechno slilo v jedno.

Šustění peřiny vedle ní dávalo tušit, že se pan doktor uráčil přijít domů. Matrace se prohnula pod tlakem lidského těla. Chvíli trvalo, než vrtění ustalo. To už se ale na Mínu její spolunocležník přitiskl a jednou rukou si ji přimkl k tělu.

Mína se usmála do polštáře: „Už jsem tě ani nečekala." Zavrtěla se, aby mu byla co nejblíž.

Na krku ucítila studený polibek. Byl čímsi zvláštní. Slova, která zaslechla jen milimetr od svého ucha, všechno záhy vyjasnila: „Mne jistě ne."

Dívka, která už slastně přivírala oči, byla rázem dokonale vzhůru. Prudce rozlepila víčka a obrátila se na záda. Tohle už přeci nebylo možné! Místo jejího přítele, doktora Jonathana Harkera, vedle ní ležel Gabriel Morgenstern. Nadzvednutý na lokti si Mínu stále držel při sobě a modrýma očima se jí propaloval až na dno duše, kde odhaloval všechny skryté touhy.

„Co tady..." než stačila cokoliv namítnout, umlčel ji jeho dravý polibek.

Bránila se. Zmítala sebou a chtěla křičet, ale nemohla. Gabriel ji pevně sevřel a náruživě si ji přivlastňoval. Něco takového s Jonathanem nikdy předtím nezažila. I v jeho polibcích se odrážela její křehkost, kterou v ní viděl. Jako kdyby snad byla jemná, porcelánová panenka, která se při hrubějším zacházení okamžitě roztříští na miliony kousků. Teď to bylo jiné. Gabrielovy polibky byly hrubé, přesto se v nich odrážela skrytá něha, ale zároveň jasné stanovisko: jsi moje a ničí jiná.

„To nejde," hlesla, když se jejich rty přeci jen na chvíli rozdělily.

„Ale chceš to," jeho tlumený hlas Mínu rozechvěl.