Dracula

Kapitola XXXI.

-Transylvánie, 2 dny cesty od valašských hranic, 1476-

Sychravé počasí na hranicích dvou knížectví prozatím neustupovalo slunečním paprskům, které ozařovaly Janův hrad takřka ve středu Transylvánie. To však zamilovanému páru nebránilo v ukrajování vzdálenosti, která je od jejich cíle dělila.

Ze zbytku Vladovy družiny se na cestu vydali jen tři muži, které šlechtic zanechal na mýtině, aby sklidili tábor. Sám se svou milou se vydal napřed, aby si milenci mohli užít chvíli osamotě. Postupovali úzkou pěšinou, těsně u sebe, aby se na ni i s koňmi vešli a nemuseli se brodit trávou, kterou smáčely tlusté kapky ranní rosy. Okolní les jim šuměl nad hlavami, tu a tam se ozval havraní skřek. Čistá, ničím nerušená příroda si žila svým životem ve vlastním světě.

„Jan tě rád uvidí. Dlouho jsi doma nebyla," Vlad se sklopenou hlavou vedl svého hřebce, černého jako noc. Pohazoval hlavou a spokojeně odfrkával.

„Dávno se mi domovem stál váš hrad," odvětila Arya s úsměvem. Kráčela po Vladově boku, na uzdě vedla svou šedivou klisnu a zelený háv se zvířecí kožešinou ji hřál v podlézavém, chladném nečase.

„Ale těšíš se, až bratra znovu spatříš," ohlédl se po té, které odevzdal celé své srdce.

Vždy ve svém nitru doufal, tak jako každý zamilovaný muž, že mu jeho vyvolená dá jasně najevo, jak moc jej má oproti ostatním ráda. Pod každou tvrdou a nepřístupnou skořápkou se skrývá srdce, ať je jakkoliv hluboko.

„Je to můj bratr. Mám ho ráda," Arya se smíchem pohladila svou klisnu po nozdrách. Svou roztomilou vzpurností Vlada dráždila. Jak ráda by mu padla do náruče, ale nebyla jeho právoplatnou manželkou. Však takové hry ji přesto bavily.

„A máš ještě někoho ráda?" vyzvídal Vlad a se zalíbením sledoval, jak se zrzka lísá ke svému koni. Vzácná to chvíle, kdy si krutý vojevůdce přál být něčím tak prostým, jako koněm v péči této nádherné ženy.

„Třeba Mauru," škádlila dívka svého průvodce a vděčně pohlédla na svou klisnu. Ta jako kdyby snad rozuměla lidským slovům, významně frkla.

Z ustavičných her Janovy sestry začínal Vlad pomalu šílet. Nikdo nad ním neměl takovou moc, jako právě Arya. Vynikající vojevůdce a šlechtic by jen těžce nesl, kdyby se snad jeho milovaná obrátila proti němu. Zlanařit Aryu proti samotnému Vladu Tepeši by znamenalo rozhodující porážku. Jedině ona jej mohla zničit. Vlad netušil, že skutečnost je ovšem jiná, mnohem krutější a mnohem, mnohem blíž.

Nedbaje na svého oře zastavil a chytil Aryu za paži. Přitáhl si ji k sobě. Maura tlumeně zaržála, když s ní její paní neplánovaně smýkla. Oba nakonec pustili své uzdy a hleděli si do očí.

Vladův hřebec popošel pár kroků dál a bez většího zájmu o mileneckou lásku zanořil nozdry do vlhké trávy. Maura chvíli pozorovala svou paní, která se s jemným úsměvem na rtech vpíjela do modrých očí svého vyvoleného. Klisna párkrát dlouze mrkla a posléze se přeci jen přidala k hřebci.

Kouzelný okamžik měla narušit ta nádherná, magická slova, která chce z úst svého milého slyšet každá. Vlad se nadechoval k tomu láskyplnému vyznání, místo jeho hlasu se však okolím roznesl zvuk prasklé větvičky. Ve svízelném tichu to znělo jako rána z děla.

Koně zdvihli hlavy a zastříhali ušima. I oni zaslechli zvuk, ve kterém se skrývalo cosi zlověstného. Zneklidnilo je to. Vycítili přítomnost něčeho špatného. Začali pohazovat hlavou, přešlapovat na místě a frkat.