Dracula

Kapitola CXIV.

„Nemůže to jet rychleji?" Jonathan vzteky skřípal zuby a nervózně si prstem poklepával o nohu. Zíral přímo před sebe skrze čelní sklo a proklínal každé auto, které je zdržovalo.

„Dneska všichni jedou navštívit své příbuzné, jsou svátky, já za ten provoz nemůžu," opáčil Arthur suše.

Dva přátelé spolu doktorem Sewardem vyrazili z Londýna tak rychle, jak jen mohli. Vozit své zkázonosné vybavení vlakem bylo příliš riskantní, takže nakonec všichni skončili v Jonathanově malém autě. Ostré hroty dřevěných kolíků a další provizorní zbraně skončily na dně kufru, kde na ně žádné oči nemohly.

Jonathan ztěžka vzdychl. „A za jak dlouho tam budeme?" ohlédl se po řidiči.

Arthur sevřel volant pevněji, až mu zbělaly klouby. Nervy měl napjaté k prasknutí, všechno se na něj valilo z každé strany a on to přestával zvládat. Mínin život v ohrožení, unikající pachatel, podrážděný kamarád – na jednoho člověka toho bylo příliš.

„Jestli se budeš ptát každých pět minut, asi tě zastřelím," zavrčel podrážděně.

„Ó, tak to promiň," zahučel mladý doktor, „omlouvám se našemu velkému poldovi, že se mi nelíbí naše vyhlídky. Zatímco my se tady šineme pomalu rychlostí hlemýždě, ten zmetek už je nejspíš v Exeteru a kdo ví, co už všechno stačil udělat. Já nechci...já nechci..." hlas se mu zadrhl. Nedokázal z úst vypustit, že by Mína mohla být mrtvá.

Jeho rozhořčení bylo pochopitelné. Nikdo z nich nedostal z Exeteru žádnou zprávu, nikdo se neozýval. Mohla to být náhoda, ale také špatné znamení. Arthura možná přítelovo věčně rytí štvalo, ale pokaždé, když se mu podařilo zahlédnout záblesk zoufalství v jeho očích, spolkl každou nadávku. O Mínu se báli všichni. Na Jonathanovi se ale nejvíce projevoval strach z toho, že ji ztratí.

„Nevyjde mu to," Arthur se jej snažil povzbudit a kývl na něj.

„Ale co kdyby přece," poslední neúspěch se na Jonathanovi značně podepsal a hlavou se mu honily jen ty nejčernější myšlenky.

„Nevyjde mu to," zopakoval Arthur, rozhodnutý zabránit tomu stůj co stůj.

„Já vím," odpověděl přidušeně jeho kamarád, ač to neznělo příliš přesvědčivě.

Vyhlédl z okna a sledoval ubíhající krajinu. Jeho znavený pohled dokreslovaly tmavé kruhy pod očima, neklamný důkaz toho, že by nutně potřeboval spánek. Ač si vzal na svátky volno, než se stačil pořádně vyspat a práci hodit za hlavu, vyšla najevo celá pravda a zběsilý hon započal. I když se Jonathan mohl vyspat v autě, strach jej z náruče Morfeovy vytrhával, sotva mu klesla víčka.

„Jste v pořádku, doktore?" Arthur po chvíli pohlédl do zpětného zrcátka, aby zkontroloval Mínina otce.

Celou dobu seděl tiše na zadním sedadle, sledoval střídající se výjevy za oknem a své dva společníky příliš nebral na vědomí. Stravovaly jej jeho vlastní myšlenky a obavy.

„Kdyby mi nechtěli zabít dceru, možná bych byl," zamumlal nezúčastněně, jako by se jej takové otázky netýkaly. Strach jej začínal paralyzovat.

John Seward na tom byl hůře, než jeho potenciální zeť. Harker sice začínal být na prášky, ale zloba vůči Gabrielu Morgensternovi jej poháněla vpřed a nutila jej vytrvat až do konce. Mínin otec už ovšem postrádal jeho mládí a sílu. Ač byl odhodlán bránit svou dceru za cenu vlastního života, jeho tělo i mysl začínaly vypovídat službu. Dříve by se bil podobně, jako Jonathan, ale v pokročilém věku už jej přemáhal pouze strach a on se mu nedokázal bránit. Poddával se mu. Chtěl svou dceru zachránit, ale ve svém věku a se vším, co během své kariéry viděl, myslel jen na to nejhorší.