Dracula

Kapitola XLV.

Pouťové veselí do svého víru strhlo i Lucy, která si náležitě užívala každý kousek toho všemi barvami hrajícího světa. Mína na tom byla o poznání hůř. Nedokázala se uvolnit jako její kamarádka. Pozorovala nadšením zářící Lucyinu tvář a sama se snažila vykouzlit úsměv na rtech, když se dívky střetly pohledem.

Jasná pouť prostupovala háv noci, zářila do temnoty, až si někteří stínili oči před tou oslnivou parádou. Kolotoče, ruské kolo, stánky s občerstvením i suvenýry, to vše svítilo tak jasně, až by kde kdo pochyboval, že se již nachýlila devátá hodina večerní. Místo plné veselí přilákalo mnoho obyvatel, kteří vylezli ze svých teplých příbytků a v chladném zimním večeru se rozhodli vrátit do dětství a pořádně se vyřádit. Mezi stánky splašeně pobíhala dítka, jejichž rodiče se museli mít neustále na pozoru, aby jejich ratolesti nic nevyvedly.

Dívky se právě vracely z nafukovací skluzavky, kam zkrátka Lucy musela zavítat. Svou povahou byla stále rozjíveným malým děvčátkem, takže jí nedělalo problém bavit se. Stejně tak jí nevadila pozornost, kterou na sebe přitahovala. Mína byla její pravý opak. Neměla ráda, když se na ni upíralo příliš mnoho zvědavých očí a nedokázala bezstarostně rejdit.

„No tak, Míno, pojď!" vábila Lucy svou kamarádku a otáčela se za ní.

Mína se loudala pěšinkou mezi stánky s rukama vraženýma v kapsách vínového kabátku a rozhlížela se kolem spíše bázlivě, než nadšeně. I když žila přímo v srdci Anglie, zdálo se jí, že na pouti je mnohem více lidí. Nedokázala se uvolnit, měla dojem, že ji všichni pozorují.

„Vidíš toho támhle?" najednou se Lucy pověsila na Míninu paži a pokyvovala hlavou směrem ke stánku, kde si právě několik mužů procvičovalo své lukostřelecké dovednosti.

„Koho zase?" Mína si prohlížela čtveřici mužů a snažila se z toho kývání pochopit, kdo je ten vyvolený.

„Přeci ten vysoký blonďák," drcla do ní Lucy, „dobře stavěný, široká ramena. Vidíš, jak se mu napínají svaly?"

Dotyčný právě vypustil poslední šíp, který se zapíchl do packy modrého medvídka. V tu ránu se k muži přitočila blondýnka se zářivým úsměvem, objala muže a políbila jej na tvář. Medvídek během chvíle putoval do její náruče.

„Hmmm," zamručela Lucy, „má na víc. Viděla jsi tu její pleť? Měla by se o sebe víc starat. Já už bych mu ukázala, jaké to je." Její koketní výraz napovídal, že je ve svém živlu.

„Lucy?" natočila se k ní Mína s otázkou v očích, „víš vůbec, že se právě scházíš s jiným?"

Zase ji bodlo u srdce, když se zdálo, že její kamarádka jedná s Gabrielem jako s dalším z mnoha. Cítila, že ten muž je výjimečný a pro Lucy ho byla škoda. Na druhou stranu, on si uvědomoval, že pro Lucy je to jen hra. I tak se jí ale nelíbilo, že se ani k němu nedokáže chovat lépe.

„Jako kdyby snad na jednom záleželo," vydechla Lucy takřka znuděně. Zase cítila, že se blíží Mínina další přednáška. Odtáhla se od ní a rozhlížela se kolem.

„Myslíš vůbec někdy na ty chlapy, kterým tak lámeš srdce?" její kamarádka se nehodlala jen tak vzdát.

„Je to jen jejich prvotní zamilovanost, to brzo přebolí," zakoulela Lucy očima, „Gabriel se od nich liší zejména tím, že je to pořádný chlap, žádná citlivka. Ani bych se nedivila, kdyby se sám poohlížel jinde. Ale vadilo by mi to, ne že ne."

„Takže ty můžeš balit jiné chlapy, ale on jiné ženy ne?" logika rozverné blondýnky nedávala Míně vůbec smysl a to ji znala už dlouho. Věděla jedno: její kamarádka vůbec nemyslela na city ostatních. Co se nelíbilo jí, to sama dělat mohla, ale nikdo jiný ne, pokud šlo o ni.