Dracula

Kapitola LXVII.

Poté, co Van Helsing strávil většinu dne se svými kolegy a zkoumal všechna zubožená těla, veškeré spisy a věnoval se také Lucyinu případu, se s úderem večera vrátil právě k ní. Její případ mu nebyl neznámý a moc dobře věděl, že během noci, nejpozději ráno, dívka, kterou všichni znávali, zemře a nahradí ji bytost zcela nová. Ta bude mít se svým zašlým lidským já společnou už jen tvář.

Lucy spala v peřinách, obrácená čelem ke dveřím. Sípavý dech pomalu uvadal, stále hořela, ale již nedokázala ani otevřít oči. Smrt byla blízko.

Van Helsing seděl vedle ní, naposledy kontroloval svou brašnu, zda je tam vše nezbytné, co by se mu mohlo hodit. V pravidelných intervalech kontroloval dívčin puls a dech a naslouchal jejímu zmírajícímu srdci.

Vyhlédl z okna, za nímž panovala černá temnota. Houstnoucí mlha se v těžkých chuchvalcích převalovala ulicemi, stěží ji dokázalo prostoupit světlo pouličních lamp. Ulice, kde Lucy bydlela, byla tichá a pustá. Nikomu se v tom nečase nechtělo vyrážet na noční toulky ulicí, zvláště, přebýval-li v nich stále vrah na útěku.

Profesor s rukama složenýma v klíně vyčkával. Schůzka s doktorem Sewardem a Arthurem na něj teprve čekala. Přítomen by měl být také Jonathan a s největší pravděpodobností také Mína. Právě u ní si nebyl příliš jistý. Sic tu dívku vlastně vůbec neznal, byl si vědom toho, že ona chce, aby k ní byli lidé upřímní, ať jde o cokoliv. Jenže v tomto případě ji všichni budou chtít chránit. Jinou reakci ani neočekával. Pokud uvěří, že se na rusovlasou dívku upnul tvor, jehož znají jen ze starých legend, budou svolní udělat cokoliv, aby ji ochránili.

S profesorem otřásl hluboký povzdech. Nebyl si jistý, co má v takové situaci dělat, ale odpovědí se měl již brzy dopátrat.

Pohlédl na svou pacientku. Ve ztichlém pokoji slyšel každý její sípavý nádech a tentokrát se něco změnilo. Naklonil se k dívce a poslouchal. Hrobové ticho nenarušovala ani dívčina snaha ukořistit si alespoň pár posledních doušků kyslíku. Vytáhl tedy z brašny fonendoskop a přitiskl chladný kov k dívčině hrudi. Pravidelné odezvy zdravého srdce, které za poslední dny ustávaly, zmizely úplně. Bylo po všem.

Van Helsing vrátil fonendoskop do své brašny, něco si pro sebe zašeptal a dle starého zvyku přitiskl dlaň na čelo právě zesnulé.

V té chvíli Lucy cosi nesrozumitelného zamumlala, trhla sebou a na tváři se jí usadil blažený úsměv.

„Pojďte blíž," zavrněla s očima stále zavřenýma. Bělostná ruka jí ale vystřelila vzhůru a chytila profesora za zápěstí.

Van Helsing se usmál: „Jsem starý muž, slečno. Vy byste raději mladší krev."

„Spokojím se s čímkoliv," jemný, avšak čímsi nepřirozeným podbarvený hlas připomínal Lucy jen zdánlivě. Už to nebyla ta bohémská umělkyně.

Než si však stačila přitáhnou profesorovo zápěstí ke rtům, Van Helsing se jí vykroutil. Hbitě se sklonil ke své brašně, odkud vytáhl plastikový sáček s darovanou lidskou krví.

„Tohle vám bude pro začátek stačit," podal sáček Lucy, která již otevřela oči.

Jakmile jí zrak padl na rudou tekutinu uvnitř sáčku, modř duhovek zmizela a něžný pohled blonďaté dívky nahradil výraz bestie. Krví zbarvené oči těkaly z nabízeného sáčku na Van Helsinga.

Lucy se usmála. Zpod horního rtu jí vykoukly dva tenké špičáky.

„Já bych raději čerstvou," zamručela jako dítě, které právě trucuje.