Dracula

Kapitola XCVI.

Události onoho večera a návštěva Míny v nemocnici Gabriela rozhodily. V jedné chvíli se na něj všechno sesypalo, ovšem špatný tah, který to vše zapříčinil, učinil již dávno právě on sám. Tou chybou byla přeměna Lucy. Jeho vlastní výtvor se pokusil zabít člověka, na kterém mu nejvíce záleželo a málem se mu to také podařilo. Všechno to byla jeho vina a on to dobře věděl. Kdyby z Lucy neučinil to, čím sám byl, nic z toho by se nestalo. Svým zásahem v parku riskoval vlastní odhalení, ale pro Mínu jej byl ochoten obětovat. Musel ji zachránit. Jenže ona jej viděla. V jejím hlase cítil takovou jistotu, až jej to děsilo. Nešlo jen o to, že věděla o jeho přítomnosti, ale také o to, že si začínala uvědomovat něco, čeho se Gabriel rovněž obával – to, jak jí vtrhl do života, nebyla pouhá náhoda.

Gabriel netušil, zda jej Mína udá a v dohledné době mu tak na dveře jeho sídla zaklepe policie. Ve skutečnosti mu to bylo celkem jedno. Zabít a zmizet pro něj nebylo nic nového. Kdyby jej ale Mína skutečně udala, znamenalo by to jediné – ztratil by ji. Byl by to neklamný důkaz toho, že v jejím srdci nedlí žádná náklonnost vůči němu. Dívka si již začínala uvědomovat, že Gabriel je něčím víc, než se na první pohled zdá a pokud se rozhodne toto neakceptovat, dá tím jasně najevo, že tuto jeho část není schopná přijmout. Gabriel si nebyl jistý, zda by takovou ránu po tom všem dokázal přestát.

V době, kdy se trýznil těmito úvahami netušil, že jej Mína ve skutečnosti přijímá, ač si to sama ještě nepřipouští. O jeho zásahu policii neřekla ani slovo, Gabriel však své obavy utápěl v další sklence whiskey. Za okny se pomalu šeřilo a denní světlo se vzdávalo brzkému zimnímu smrákání. Gabrielovu pracovnu naplnila rudá záře plamenů, které stravovaly dřevo v krbu. Praskání a syčení se stalo jedinými společníky nejvyššího. Alespoň prozatím.

„Pane," ve dveřích se zjevil Renfield a jeho neklidný výraz předvídal problémy, „je tady."

Gabriel na něj nedbal a hleděl do plamenů. Jednou rukou se opíral o krbovou římsu, ve druhé svíral křišťálovou sklenku se zlatavou tekutinou. Možná mu mohl pomoci lov, ovšem další zmizelé či zavražděné si v této situaci už nikdo nemohl dovolit. Když nemohl mít krev pryštící z hrdla uštvané kořisti, musel se vybít jinde. Opět cítit svou moc, sílu a převahu.

„Pusť ji dovnitř a neruš nás," zahučel v odpověď, aniž by na svého společníka pohlédl.

Renfield stál chvíli nehnutě na místě a pohledem se vpíjel do Gabrielových zad. Velmi rád by vyjádřil svůj nesouhlas k tak pošetilému jednání, ovšem vidina vlastního těla ležícího v tratolišti krve jej od jeho záměru odradila. Dráždit Gabriela v tomto stavu bylo horší, než kdyby byl jen naštvaný.

„Cožpak jsi nerozuměl?" váhání přimělo Gabriela k tomu, aby se alespoň trochu pootočil, zíral však do země.

Pro Renfielda to ale byla dostatečná pobídka. „Jistě, pane," přikývl a vytratil se.

Gabriel se opět vrátil k netečnému pozorování tančících plamenů. V ohořelém kusu dřeva spatřoval své vlastní tělo sžírané spalujícím horkem, které by ukončilo jeho trápení. Jistý si tím ale nebyl. Jako první z nového druhu nemohl zemřít, tvář slunečním paprskům však nikdy nenastavil. Ač by tak učinil rád, vzpomínal na své dávné já, které jej od tohoto záměru odrazovalo. Poddat se slunci by znamenalo vzdát se a on se nikdy nevzdával. Zradil by tak tu, kterou před dávnými věky miloval a takto odejít nechtěl, pokud by snad mohl. Dále tedy přebýval mezi smrtelníky a jejich krví hasil zbabělé myšlenky, jež se mu draly do mysli.

Zvuk podpatků klapajících na chodbě jej přiměl upustit od trudných úvah. Potřeboval rozptýlení a to se právě kvapem blížilo.

Dveře vrzly a do pokoje vstoupila Naima. Vlasy stažené do vysokého copu dávaly vyniknout jejím výrazným lícním kostem. Pohledem přelétla celý prostor a ač ji Gabrielova pracovna po interiérové stránce příliš nezajímala, předstírala, jak vše obdivuje.