Dracula

Kapitola XVII.

Mléčná mlha se táhla ulicemi jako tenký nevěstin závoj. Bílý opar se snesl na Londýn a přinesl s sebou chladné, vtíravé počasí, před kterým se každý choulil do kabátů. Noc prosvětlovalo pouze pouliční osvětlení. Daleko od centra však bylo vysokých lamp poskrovnu.

Zpoza rohu vyběhla na vedlejší ulici kudrnatá dívka. Nemohlo jí být víc, než pětadvacet. Ruce zkřížené na hrudi si tiskla k tělu, hlavu sklopenou. Ze všeho nejraději by se rozběhla, ale tak by je na sebe ještě více nalákala. Šla tak rychle, jak jen jí to krátké nohy dovolily.

Chvíli po ní na ulici vstoupili také dva mladíci.

„Hej, počkej na nás!" zavolal za dívkou jeden z nich.
„Jo, ukaž se nám!" přidal se druhý.
Společně se rozesmáli a následovali dívku.

Ta chtěla jediné: dostat se pryč od nich. Stíhali ji už dvě ulice a nezdálo se, že by je to přestávalo bavit. Neustále se za ní táhli jako stíny. Dívka si v hlavě promítala ty nejhorší možné scénáře. Nikdo by jí nepomohl, nikdo by ji neslyšel křičet. Okolní domy skrývaly kanceláře, garáže a sklady, kde se v pozdní noční hodinu už nikdo nepohyboval.

„No tak, neutíkej nám!" pokřikovali za ní neustále mladíci. Dobře se bavili, pořád se smáli a pošťuchovali se. Drželi si od dívky odstup, ale tempo chůze přizpůsobovali tomu jejímu.

Dívka už z hlasů za sebou začínala šílet. Třásla se, avšak ne zimou, nýbrž strachy. Zuby jí drkotaly a ze spěchu jen tak tak popadala dech. Neohlížela se, chtěla se jen ztratit a zmizet jim z dohledu.

Na křižovatce ulic jí náhle zastoupil cestu nějaký muž. Leknutím vyjekla, chtěla zastavit, ale nečekala, že by se tady někdo mohl objevit. Vrazila do něj. V mžiku ji zachytily silné paže a cizinec jí pomohl najít ztracenou rovnováhu.

„Obtěžují vás?" zeptal se Gabriel měkce a zkoumal dívčinu tvář.

Slyšel její strachem poháněné srdce. Chvěla se a to se mu líbilo. Žilami mu opět proudil ten opojný pocit, který zažíval při lovu. Štvaní své oběti miloval, ale také se mu líbilo vzbudit v ní důvěru, aby si připadala v bezpečí. Ta hrůza v očích v momentě, kdy své oběti násilně trhal hrdlo, té se nemohlo nic rovnat.

Dívka na jeho otázku jen němě přikývla. Gabriel se zadíval za ni.

S jeho příchodem se mladíci zarazili a pozorně dvojici sledovali. Čekali, kdo se nakonec z muže vyklube. Nelíbilo se jim, že by přišli o svou zábavu.

Gabriel obešel dívku, jako by ji chtěl schovat za sebe, rozhodnutý ji bránit. V jeho tvrdém výrazu se zračilo varování, že pokud mu někdo bude odmlouvat, stane se něco zlého.

„Problém, pánové?" spojil ruce za zády a prohlížel si je.

Mladíci se na sebe podívali. Jeden z nich přežvýkl.

„Ne," zamumlali sborově, otočili se a šli si svou vlastní cestou.

Dívka se za nimi dívala s ústy dokořán. Nečekala, že by mohla mít takové štěstí.

„Děkuju," vypravila ze sebe přidušeně. Byla ráda, že má ty dva z krku. Ač netušila, kdo jí to pomohl, byla mu vděčná.

To slovo vykouzlilo na Gabrielově tváři úsměv. Vše mu dokonale vycházelo.

„To byla maličkost," obrátil se k ní a po tvrdosti v jeho tváři nebylo ani památky. Přivětivě se na dívku usmál.

„Jste v pořádku?" jeho zájem byl tak skutečný, až dívka nemohla pochybovat o tom, že na rozdíl od oněch mladíků, tento muž jí ublížit nechce. Naivně si myslela, že když jí pomohl, nic jí neudělá.