Dracula

Kapitola LXIII.

Uvadající paprsky světla se linuly do jedné z mnoha ložnic Gabrielovy rezidence. Přímo do jeho vlastní. Dopadaly do místnosti skrze dvě okna, lemující hlavu široké postele a na dřevěné podlaze vytvářely na obou stranách ornamenty nejrůznějších tvarů a velikostí. Jemné naoranžovělé světlo pomalu ustupovalo soumraku. Za časné zimní stmívání mohl být nejvyšší z upírů jedině rád.

„Tohle bych správně neměla," zamumlala Anne Smithová a dlouhým, upraveným nehtem přejížděla po Gabrielově vypracované hrudi. Dech se jí pomalu uklidňoval.

Ležela v posteli přimknutá k němu, zahalená béžovou přikrývkou a její úsměv a spokojený výraz neodrážely před chvílí pronesená slova. Toho, co se před několika málo minutami odehrálo za zavřenými dveřmi ložnice, nelitovala.

„Ale já tě do ničeho nenutil," Gabriel odvrátil zrak od zmírajících slunečních paprsků a zadíval se jí do blankytných očí.

„Já se nebránila," namítla s úsměvem.

„Odkud je tohle?" Gabriel jí špičkou prstu zlehka přejel po úzkém horním rtu, kde se skrývala na první pohled nepostřehnutelná jizvička.

„Vyrůstala jsem se třemi bratry. Leccos se pak přihodí," políbila jej na prst a sama přejela po široké jizvě, která se Gabrielovi táhla od ramene přes hruď až k pasu, „a co ta tvoje?"

Gabriel sledoval pohyb její ruky a chvíli neodpovídal. Poslední připomínka jeho lidského bytí jej v té chvíli nesnesitelně pálila, zejména pak pod dotykem ženy, se kterou jeho dávno mrtvé srdce nechtělo být.

„Riziko povolání," odvětil stroze.

„Odkdy má obchodník na těle tolik jizev?" Anne nakrabatila obočí. Nedávalo jí to příliš smysl. Neušla jí jediná jeho jizva, když se mu poddávala, ale ve chvílích, kdy hořela vášní, ji to nezajímalo.

„Od té doby, co jen nesedí v kanceláři a sám jezdí po světě pátrat po tom, co jej zajímá," jako vždy při podobných otázkách, i nyní zaměnil původ svých jizev a přisoudil jejich vznik bojům mnohem mírnějším, než byly ty s Turky.

„To byla zjevně dost vyostřená jednání," ač se Anne ústa zkroutila do pobaveného úsměvu, v jejím hlase se odrážely obavy.

„Snad se o mne nebojíš?" Gabriel po ní vrhl takřka upřímný úsměv. Sám věděl, že si soucit nezaslouží, ale pokud by se snad měl dočkat vlídného slova, ze všeho nejraději by je slyšel z úst jiné. Jen ta by dokázala slepit střepy z jeho zlomeného srdce.

Anne se nadzvedla na lokti a bradou se opřela o jeho hruď. Prohlížela si jeho tvář, každý její detail. Pátrala v jeho modrých, chladných očích, ve kterých se nezračil ten cit, jaký by v nich žena ráda viděla po takto společně strávených chvílích.

„Nejsi mi lhostejný," skoro ta slova nedokázala zformulovat. Pro ni samotnou bylo podivné si něco podobného připouštět.

Emocím tak snadno nepodléhala. Byla zvyklá, že ji každý muž přehlíží a pokud se na ni někdo dívá, tak jedině jako na ženu, která zařídí všechno potřebné na jakoukoliv slavnost. Chtivým pohledem o ni muži takřka nezavadili. Sama sebe si nevážila natolik, aby si zabránila zabloudit po večerech do pochybných podniků, kde se jí dostalo uspokojení alespoň od mužů stejně nízkého sebevědomí, jako bylo to její.

A nyní? Dosud nepoznanou rozkoš jí dal pocítit muž, který by o ni ve skutečném světě ani nezavadil pohledem. Co udělala, aby jej upoutala, jí zůstávalo skryto. Její srdce se k němu ovšem připoutalo tak silně, až to na první společně strávené chvíle bylo snad nemožné. Anne se zkrátka upnula na prvního muže, který ji skutečně viděl.