Dracula

Kapitola LXXII.

„Ale no tak, přece těm nesmyslům vážně nevěříš," Jonathan ramenem strčil do Arthura ve snaze zaplašit jeho mizernou náladu.

„Říkej si, co chceš," odbyl jej mladík a s rukama v kapsách bundy přidal do kroku.

Netušil, proč se nechal přemluvit a šel s Jonathanem domů pěšky. Od schůzky s Van Helsingem byla jeho společnost nesnesitelná a on nepotřeboval poslouchat další kecy o tom, že to nemá v hlavě v pořádku. Sám nejlépe věděl, co viděl a jestli tomu Jonathan odmítá uvěřit, je to jeho problém. Arthur byl ale rozhodnut své blízké chránit.

Jonathan se na to rozhodl jít jinak: „Hele, podívej se na to logicky. Člověk po světě nemůže chodit, aniž by mu netlouklo srdce. Ber to jako čistě lékařský názor."

„Ale věda nemůže objasnit všechno," zaprskal na něj Arthur.

„Ale tady nejsme v knize, tohle je realita," Jonathan rozhodil ruce do stran, zaostával dva kroky za svým přítelem, „tady a teď existuje jen věda a technika, žádné nadpřirozeno. Vždyť i duchy vyvracejí jak na běžícím páse."

„Vím, co jsem viděl," zamručel si Arthur pod nosem, jako už tolikrát. Prudce se na Jonathana otočil a div mu nezabodl varovně zdvižený prst mezi oči: „A jestli to zase budeš svádět na trauma, ber v potaz, že jsem polda a na podobné situace jsem zvyklý."

Jonathan prudce zastavil a zvedl ruce na znamení, že se vzdává: „Dobře, dobře. Hlavně nešil."

„Já nešílím," Arthur už toho měl plné zuby. Alespoň od svého nejlepšího přítele očekával nějakou podporu.

Se vzteklým mumláním se od něj odvrátil a rázoval si to dál ulicí, ale ani ne po pěti krocích se zastavil. Hrklo v něm a skoro zapomněl dýchat.

„Co je?" Jonathan po chvíli došel až k němu a studoval jeho vyjevený výraz. Až když se ujistil, že jeho kamarádovi do otevřené pusy nevlétne žádná zatoulaná moucha, následoval směr jeho pohledu. A brada mu klesla stejně, jako Arthurovi.

Na konci ulice se po obvodu parku procházela Lucy. Nebylo pochyb o tom, že je to ona. Míninu nejlepší kamarádku by poznal, i kdyby kolem panovala černočerná tma. Slunce zapadlo před necelou hodinou a na ulicích se opět rozzářily pouliční lampy. Lucy se kolem jedné z nich otáčela a smála se na muže, kterému neviděl do tváře.

„Mně moc mrtvá nepřijde," poznamenal na adresu Van Helsingových slov o Lucyině smrti.

Arthur jej, aniž by se na něj podíval, praštil hřbetem ruky do hrudi. Pohledem visel jen na té, kterou miloval.

Něco se mu ale nezdálo. Možná za to mohlo všechno, co Van Helsing řekl. Ty řeči o upírech i o tom, že Lucy se má stát jednou z nich. Nebo se jí už stala. Ať tak či onak, hlodal v něm strach. Pozoroval smějící se tvář půvabné dívky a píchlo jej u srdce z vědomí, že by se ta dokonalá kráska měla změnit v krvežíznivého démona, který se nad ním skláněl.

Jonathan Arthurovi vrátil ránu a kývl přitom směrem k neznámému muži: „Znáš ho?"

Lucy se pustila lampy a skoro dotančila k cizinci. Ihned se do něj zavěsila a společně se vydali jejich směrem, aniž by si všímali okolí. Hleděli si svého a o něčem si povídali.

Arthur mlčky zavrtěl hlavou. Normálně by v dívčině společnosti čekal Gabriela, ale tohle nebyl on. Ten muž byl o něco menší, než jeho úhlavní sok, měl širší ramena a černé vlasy. Tvářil se jako nějaký zabiják a nezdálo se, že by jej okolní dění zajímalo. Zároveň se ale nezajímal ani o Lucy. Vypadal spíš jako průvodce, kterého zájem nadšené turistky nijak nedojímá.