Dracula

Kapitola LI.

„Utrpení pramení z prožívání."

*

„Bylo to vážně nutné?" Renfield se s vidinou dalšího mrtvého těla, které za sebou Gabriel zanechal, příliš neztotožňoval.

Jeho způsoby znal. Věděl, jaký je. Srdce, které již dávno přestalo tlouci, neznalo slitování a duše navěky zatracená rozsévala po světě jen a jen utrpení. Ovšem i tak Gabriel často jednal zvlášť opatrně. Byl si vědom nebezpečí, které pro něj představovala lidská rasa. Byť jí byl nadřazen, stále mu mohla leccos ztížit. Proto jednal obezřetně, plánoval každý krok a nepřitahoval na sebe nechtěnou pozornost. Zabíjel systematicky, jen málokdy se nechal strhnout. Lépe než kdokoliv jiný věděl, jak na tom jsou příslušníci jeho druhu. Byl přeci první. On tvořil pravidla.

„Nebylo zbití," z Gabrielova hlasu bylo patrné, že si ze smrti Tabithy těžkou hlavu nedělá.

Stál u své židle, kde na vrcholu vysoké opěrky trůnil černý havran. Pták bez bázně přijímal černé bobule rybízu přímo z Gabrielovy dlaně. Výjev mohl působit jako idylická chvíle střetu člověka s přírodou, ovšem oba aktéři byli více než děsiví. Gabriel již dávno nebyl člověk a v tom podivném, opeřeném stvoření Renfield spatřoval také něco víc.

Netušil, co má celé to divadlo s havranem znamenat. Zdálo se, že Gabriel přesně ví, o co jde, ale Renfieldovi nic neřekl. To jej znepokojovalo. Neměl rád, když se kolem dělo něco, o čem skoro nic nevěděl. Ten pták něco zjevně znamenal. A nebyl to jen tak obyčejný havran. Renfield v jeho očích četl porozumění u zvířat nevídané. Jako kdyby rozuměl všemu, co se kolem dělo a byl nějakým podivným způsobem svázaný s Gabrielovým životem a jeho podstatou.

„To je už páté tělo, pane. A nechat všechno tak na očích, to není moudré," Renfield zase zaujal místo na židli pro hosty v jediném proudu denního světla, které dopadalo do pracovny skrze těžké závěsy.

„Když jsem tu čarodějnici viděl naposledy, varoval jsem ji, že jestli mi ještě někdy zkříží cestu, zaplatí za to. A zaplatila," aniž by ke svému společníku zvedl zrak, všímal si Gabriel stále havrana.

Ten, jako by snad chtěl potvrdit jeho slova, souhlasně zakrákal. Jedna černá bobule mu přitom vypadla ze zobáku a odkutálela se pod stůl. Gabriel se nad tím jen usmál.

„A to jste ji nemohl zabít předtím?" Renfield si prohrábl rozpuštěné vlasy, které svou lesklou černí připomínaly peří jejích ptačího společníka.

„Tehdy mi byla užitečná," Gabriel nabral z misky další hrst bobulí, „byla to jen podřadná vědma, nic víc. Odvedla pozornost jinam, aby zachránila svého manžela."

„Kterého jste ale stejně zabil," doplnil Renfield. Takhle končila většina příběhů ze života jeho zaměstnavatele.

„Jeho smrt ji zlomila. Ztratila druhého člověka, kterého milovala. Když někomu zničíš srdce, všechno uvnitř zabiješ. Zlomený člověk už není hrozbou. I kdyby chtěl, nevzmůže se na odpor. A život ve věčném utrpení je horší trest, než samotná smrt. Víš proč?" bylo zjevné, že Gabriel zase mluví z vlastní zkušenosti.

„Protože když člověk žije, vnímá a cítí," odpověděl Renfield. Za ta léta své služby si vštípil do hlavy jednu věc: utrpení pramení z prožívání. A toho jeho zaměstnavatel hojně využíval.

„Přesně tak," ohlédl se po něm a přikývl, „smrt, kterou lidé znají, je vysvobozením. Mrtvé tělo už nic necítí. Veškerá bolest zmizí s posledním vydechnutím. I když lidé čekají, že přijdou do ráje nebo spočinou ve věčné náruči boží, není tomu tak. Po smrti čeká jen prázdnota. Já ji viděl. Černá temnota bez jediného paprsku naděje. Víš, že je to špatně, že to takhle být nemá, ale už není cesty zpět. Já se vrátil. Ovšem za cenu ještě většího utrpení."