Dracula

Kapitola LXXVI.

Arthur Godalming netušil, že jemu a detektivu Brownovi přibyla ke všem dosud nevyřešeným vraždám další. O smrti Anne Smithové se ale patrně doví, až když bude příliš pozdě.

Pro mladého policistu bylo prioritou číslo jedna dopadení pachatele, aby se počet jeho obětí již nenavyšoval. Věřil profesoru Van Helsingovi každé slovo a štvalo jej, že mu snad nikdo jiný nevěřil. S doktorem Sewardem se o tom bál mluvit, přeci jen byl také vědcem. Jonathan mu své stanovisko již jasně ukázal a Arthura zatím nenapadlo, že by tomu všemu mohla věřit i Mína. Spojitost s Lucy mu pořád nedocházela, stále ji vnímal zejména jako „svou" Lucy.

A právě ona mu nedala spát. Neustále si v hlavě přehrával poslední setkání s ní. Myslel také na muže, který jí dělal doprovod. Mohl to být vrah? Mohl to být upír? V této oblasti nebyl Arthur nijak zběhlý a netušil, zda by to dokázal rozpoznat. Možné to bylo, ale jistotu neměl. Zároveň hledal také jiné podezřelé adepty a mysl mu neustále zabíhala ke Gabrielu Morgensternovi. Nemohl si pomoci, ten muž jej iritoval nejen svou přítomností, ale vůbec celou svou existencí. Záblesk zdravého rozumu mu ale občas našeptával, že by jej označil za pachatele snad ve všech trestných činech na území Londýna. Svou averzi k tomu muži si uvědomoval. Mohl však být třeba i upír?

„Tak copak potřebujete, pane Godalmingu?" Van Helsing se objevil u stolu v rohu hospody, kam Arthur profesora pozval. Sňal si z hlavy klobouk a položil jej na stůl.

„Profesore," Arthur se široce usmál a vstal, aby si s ním mohl potřást rukou, „jsem moc rád, že jste přišel."

Van Helsing pokýval hlavou a jakmile měl ruku volnou, pokynul s ní na znamení, aby mu dal čas. Byl to již starý muž a chyběla mu vitalita Arthurova mládí.

Godalming počkal, až si profesor odloží kabát a společně zasedli ke stolu. Čirý ruch kol kolem se mu náramně hodil do krámu. Šumění směsice několika hlasů, cinkání sklenic, nadšené pokřiky, to všechno dodávalo jejich následujícímu rozhovoru nádech soukromí. O čem se spolu chystali hovořit nemohl nikdo slyšet. Všichni si hleděli svého.

„Viděl jsem Lucy," Arthur se stačil jen ostražitě rozhlédnout a hned na profesora vychrlil, co měl na srdci.

„Skutečně?" jeho slova Van Helsinga překvapila. Nečekal, že se dívka ukáže právě jemu a ke všemu tak brzy.

„Potkal jsem ji na ulici," Arthur si založil ruce na hrudi a opřel si je o desku stolu.

„A?" profesor neznatelně zdvihl hlavu a s pootevřenými ústy čekal, co mu mladík řekne. Všechno bylo podstatné a bylo nutné, aby vše věděl také Gabriel.

„Já nevím," Arthur sklopil hlavu a podrbal se v rozcuchaných vlasech, „vypadala jako Lucy."

„Ale?" tón, jakým Arthur svou větu zakončil Van Helsingovi prozrazoval, že v tom nějaké to ale jako vždy bude.

Než stačil odpovědět, k jejich stolu se přitočila copatá servírka s notýskem v ruce. „Dáte si něco, pánové?" široce se usmívala, až se jí na tvářích tvořily ďolíčky.

„Nic, slečno, ale i tak vám děkuji," Van Helsing taktně odmítl zdejší nabídku. Hospoda nebylo místo, kde by měl v plánu popíjet a na stará kolena s tím ani nehodlal začínat.

Také Arthur odmítavě zavrtěl hlavou. Servírka jen pokrčila rameny a odběhla. Radost ze slušného spropitného, které dostala před chvílí, jí nemohlo zkazit už skoro nic.

„Takže jste viděl Lucy," Van Helsing navázal tam, kde přestali, než je vyrušila copatá dívka.

„Ano," prudké Arthurovo přikývnutí odráželo jeho nervozitu. Patrně by vystřelil z místa jako na pružině, kdyby se někde za jeho zády rozbila sklenice. Bylo na něm vidět, jak je napjatý.