Dracula

Kapitola LXVIII.

-Východní Berlín, Německá demokratická republika, 1958-

„Co si to zase čteš, Dummkopf?" vysoký chlapec s křivým nosem vytrhl knihu svému drobnému protějšku.

„Ukaž mu to, Vincente," zasmál se další z pětičlenné partičky hochů, kteří se semkli kolem stolu v rohu místnosti.

Herna chlapeckého sirotčince vypadala spíše jako místo, kam se během dne zavírají apatičtí pacienti, kteří místo kreslení na papír civí před sebe do prázdna a žádná z ošetřovatelek nejeví ani ždibec empatie a bez zájmu sedí v rohu. Špinavé tabule skla v zamřížovaných oknech dovnitř ve dne propouštěly jen málo světla a nyní, když se již šeřilo, to bylo ještě horší. Pro každý stůl byla zdrojem světla jen jedna petrolejová lampa. Ač byl sirotčinec napojen na rozvodnou síť, vychovatelky a jejich režim připomínal spíše vězení pro ty nejhorší zločince, než útočiště pro nikým nechtěné.

Vincent, vůdce malé partičky, si knihu přehazoval z ruky do ruky.

„To je moje," pípl drobný hoch nesměle, ale neodvážil se vzhlédnout.

„Myslíš si, že budeš doktor, jo?" zasmál se Vincent a nechal mezi svými přívrženci kolovat svůj nový úlovek. Nikomu z nich anatomie nic neříkala, ale rádi tomu chlapci působili problémy.

„Na něco jsem se tě ptal," Vincent práskl dlaněmi o desku stolu a naklonil se ke své oběti.

„Já nevím," zakmital hoch rameny, hlas se mu třásl. Za celá léta, co zde přebýval se naučil, že taková odpověď je nejkratší cestou k ráně, po které všechno skončí. Přít se nemělo cenu.

„Tak on neví," Vincent si utřel nos do rukávu staré uniformy a ohlédl se po své malé družině, „on neví. Ty taky nevíš nic, Erichu. Jsi k ničemu, proto tě nikdo nechce. Nikdo." Opět se k chlapci sklonil a syčel mu přímo do obličeje.

Erich se třásl na vratké židličce a v duchu se modlil, aby už jeho věční trýznitelé odešli. Nikdy nechápal, co provedl, že se na něj tak upnuli. A nejen oni. Ani vychovatelky jej neměly rády a ředitel sirotčince už vůbec ne. Z neduživého chlapce si každý dělal děvečku pro všechno. Pomáhal s pracemi, na které jeho malé tělíčko ještě nemělo sílu. Na svůj věk byl nízký a hubený, tenké rty vždy semkl do jedné linky a neodmlouval. Na první pohled to nebyl žádný krasavec a vychovatelky jej raději schovávaly na konci řady před návštěvami potenciálních rodičů. Erich podle nich nebyl dost krásný, aby zaujal, ale jeho jantarově hnědé oči zářily a bázlivý pohled podtrhoval jeho nevinnost.

„Vrátíš mi tu knihu?" sám Erich netušil, kde se v něm vzala ta smělost. Ač byl jeho hlásek sotva slyšet, skutečně položil otázku, což ho odsoudilo k ještě delšímu utrpení v rukou jeho katů.

„Cos to řek?" Vincent si zase utřel nos do rukávu. Brada se mu vzteky klepala a ohrnul rty, skoro jako vrčící pes. Odhalil tak žluté a křivé zuby. Otázka pro něj byla projevem vzdoru a to nemínil akceptovat.

Erich mlčel, tiše zíral na desku stolu, aby se nemusel dívat do té ohavné tváře.

Vincent jen nastavil ruku a jeden z jeho kumpánů mu hned podal knihu, kterou Erichovi vzali.

„Co se to tam děje?" ode dveří na protější straně se ozval ostrý hlas vychovatelky Agáty.

Partička chlapců se ihned obrátila v pozoru a tvářila se jako svatoušci.