Dracula

Kapitola LIV.

-Skalní rokle, Transylvánie, zima 1476-

Zvuky hromu pomalu odeznívaly v dáli. Odnášely s sebou také příkrov černých mraků, který ustupoval vycházejícímu slunci. Zlatavé paprsky bojovaly o každý kousek prostoru, snažily se prostoupit skrze těžkou deku mraků, která je zahalovala. Zářivý kotouč na obloze chtěl pohladit zemi pod sebou svým teplým dotekem a vnést do tváří zdejších obyvatel radost a do jejich srdcí hřejivý pocit.

Jednomu člověku už ale slunce nemohlo poskytnout svou laskavou náruč. Již to ani nebyl člověk. Se vzdalujícím se mračnem si sluneční svit nacházel cestu také do skalní rokliny pod vězením, které zelo prázdnotou. Veškerý život zde skončil. Pouze jedna zatracená duše se vrátila zpět, avšak prostý život naplněný radostí jí byl zapovězen.

Na jednom z kamenů na dně rokle leželo lidské tělo. Ostrý hrot se při pádu zaryl do masa, avšak s novým dnem byla břišní dutina nepoškozená. Všechna zranění, která muž utržil v pádu, zmizela. Zůstaly jen staré jizvy z bitev, poslední připomínka lidského bytí. Tlukot srdce dávno ustal.

Přesto se však tělo pohnulo. Z chřípí toho tvora se vydralo bolestné skučení a ta bytost sebou prudce trhla, jako by se právě probudila z tvrdého spánku. Víčka se zachvěla a oči se pootevřely. Jedna ruka se zapřela o šedivý povrch kamene a tělo se na ní nadzvedlo.

Vlad mžoural na drobné kamínky a štěpy pod sebou. Jen stěží si vybavoval předchozí události. Cítil se jako druhý den po bouřlivé noční pitce. Hlava mu třeštila, ve spáncích mu tepalo a každý záchvěv těla mu působil trýznivou bolest.

Se svraštěným obočím sledoval zeminu pod sebou a pátral ve vlastních vzpomínkách. Jako blesk z čistého nebe jej zasáhla nová bolest, mnohem horší, než jakou dosud pocítil.

Obraz umírající Aryi jej zastihl zcela nepřipraveného. Její mrtvé, nehybné tělo se mu zjevilo v mysli a zaplavilo jej nevýslovným žalem. Byla pryč. S posledním vřelým pohledem, který mu věnovala, zmizela. Jak prázdný se najednou zdál svět, když v něm již nedlela její duše.

Od toho okamžiku si vzpomínal už jen na bolest. Ležel na zádech, smrt k němu již natahovala své nenechavé pařáty a nad ním se skláněla bledá tvář toho sprostého, ničemného vraha. Toho, kdo mu sebral jeho jedinou lásku. Ve vteřině se bolest změnila ve zlost. Ten proradný červ jej připravil o všechno. A nejen on. Také na Irinu si vzpomenul.

Jakmile mu na mysl vytanuly ty dvě bezbožné osoby, vzepřel se na rukou a vyšvihl se na kolena. Dřepěl na kameni a musil chvíli posečkat, než se jeho rozbouřené smysly zase umoudří. Málem by spadl ze svého malého ostrůvku, svého prozatimního útočiště, ale včas opět přepadl dopředu a opřel se rukama o chladný kámen.

Několikrát zamrkal. Snad se mu to zdálo. Upřeně pozoroval kámen pod svýma rukama. Nebyl to hladký povrch. Vnímal každou skulinku, každou rýhu, která narušovala jinak rovný povrch. Svištivý zvuk a ostré krákání jej vytrhlo z chvilkového transu. Prudce zdvihl hlavu a ucukl, div nespadl na zem. Ten svištivý zvuk patřil rytmickému mávání křídel. Když Vlad vzhlédl a spatřil pronikavý pohled černých oček krkavců, vyděsilo jej to. Ano, bál se. Jeho strach pramenil z neznámého.

Všechno vnímal zostřeně. Ptáci kroužili vysoko nad jeho hlavou, on je přesto viděl tak jasně, jako by se vznášeli sotva metr nad ním. Ohlédl se za novým zvukem. Pár stop nad ním se uvolnil kámen a roztříštil se kus od něj. Hlava mu pod náporem všech vjemů třeštila. Mávání křídel, svist větru, cupitání maličkých nožiček hmyzu mezi kameny, tlumené bzučení...