Dracula

Kapitola LXI.

-Pohraniční pevnost Arges, Valašsko, počátek roku 1477-

Vlad stál před otevřenou branou, která vedla na nádvoří. Byl doma. Už si ani sám nepamatoval, kdy naposledy dlel ve své pevnosti. S jeho novým já mu ty časy připadaly tak vzdálené. Jako kdyby všechny vzpomínky z jeho lidského života patřily někomu jinému. Všechno to prožil někdo jiný. Částí sebe sama to tak vnímal. Už nebyl tím, kým býval.

Tvář se mu zkřivila vztekem a bolestí, když pozoroval slábnoucí pruh dýmu, který se táhl k potemnělému nebi z díry ve střeše nejvyšší věže. Jeho domov ležel v troskách. Pobořené zdi mapovaly nájezd vojska, které se tudy prohnalo. S těžkým srdcem prošel branou na nádvoří. Několik ohňů dohořívalo v rozích, proutěné koše s vysypanými zásobami ležely roztříštěné a pohozené po zemi. Potrhané kusy látky se válely všude možně a tvořily tak mozaikový koberec na tvrdém kamení. Rozbitá okna, vyražené dveře. Všude pusto a prázdno. Jako po vymření.

Vlad popošel několik kroků, když tu mu pod botou něco zakřupalo. Klekl si na jedno koleno a sebral ze země těžkými botami vojáků zašlapané korále, které poznával. Černé kuličky střídaly ty rudé, ale jejich povrch poškrábalo hrubé zacházení, kameny a zemina. Prostý řetízek patřil Dianě, Assanidově ženě. Ženě jednoho z Vladových nejlepších mužů, který po posledním vítězství nad Turky provolával v hodovní síni slávu svému pánu.

Sevřel korále v dlani a sklopil hlavu. Jak trudný návrat domů. Jeho skalní pevnost byla vypleněna, jeho druzi nejspíše povražděni. A to všechno kvůli jediné ženě.

Ze žalu jej vytrhl hlasitý zvuk padajícího kovu. Za mohutnými dveřmi vedoucími do hradu spadlo něco železného na zem. Vladovi a jeho zostřeným smyslům něco takového nemohlo ujít. Vyskočil na nohy a s divokým výrazem pohledem pročesával okolí.

„Vejdi do svitu luny a možná ušetřím tvůj mrský život, červe," pohrozil člověku, jehož pach a strachem tepající srdce zachytil. Skrýval se za jedním křídlem dveří, které držely už jen na jediné skobě.

„Vlad?" ze tmy se ozval vysílený hlas, „Vlad Tepeš?"

Pán hradu ten hlas poznával a záhy také tvář věrného přítele, kterého od svého zajetí neviděl.

Na nádvoří se dobelhal muž střední postavy, široký v ramenou. Kdysi to musel být silný válečník, který nasazoval život pro svého pána a knížectví. Jeho strhaná tvář však byla poznamenána ztrátou a bolestí. Staré šaty na jeho těle visely v cárech, v několika vrstvách, aby se alespoň trochu zahřál.

„Ione," vydechl Vlad překvapeně. Poznával velitele jednoho ze svých oddílů, toho, který tak rád povídal, když mu alkohol rozvázal jazyk.

„Můj pane," zbitý muž padl svému vůdci k nohám. Jen stěží potlačoval vzlyky.

Vlad se k němu bez meškání sehl a podepřel jej. Zdvihl jeho tvář ke své, prohlížel si jej v měsíční záři a zloba v něm vřela. Z jeho udatného válečníka udělali zoufalou trosku.

„Co se tady stalo?" jestli mu někdo mohl poskytnou odpovědi, pak jedině Ion.

Ten se únavou svezl bok a rukama se držel Vladova pláště. Hleděl svému pánu do tváře, prohlížel si jej jako zjevení: „Ty máš být mrtvý."

„To je pravda, příteli," přikývl Vlad na souhlas, „zemřel jsem, ale znovu jsem se vrátil. A přísahám ti, že se pomstím. Co se tu stalo?" Trochu s ním škubl, aby mu konečně něco řekl.