Dracula

Kapitola LXXXIX.

Svit pouličního osvětlení si pohrával s vločkami, které se zvolna snášely k zemi. Počasí přistoupilo na přání nejmenších a rozhodlo se posypat Londýn jemnou bílou peřinou, která by těm nejmenším přinesla alespoň malé potěšení ze zimních radovánek.

Mína seděla na kožené pohovce v bytě a snažila se vnímat zprávy v televizi, ale myšlenky jí stále zabíhaly ke Kevinovi a k jeho útěku, aby hned na to zabrousily k Lucy a záhy se zase přesunuly ke Gabrielovi. V hlavě jí neustále zněla Arthurova slova, ale zdráhala se jim uvěřit.

Ač ji cosi uvnitř přesvědčovalo, že její kamarád má pravdu a všechno tomu nasvědčuje, rozum se s tím odmítal smířit. Najednou byla schopná zcela popřít existenci upírů a to čistě jen z toho důvodu, aby k nim Gabriel nepatřil. Nedokázala si představit, že by ten muž, který jí tolik učaroval, dokázal udělat něco tak hrozného. Nejen vraždit, ale také vzít lidský život její nejlepší kamarádce. Zabraná do úvah nechávala svět okolo plynout.

Jonathanův hlas ji proto vyděsil, až nadskočila.

„Míno?" její přítel stál ve dveřích malého obýváku a sledoval ji.

„Jonathane," dívka si upravila deku, kterou si přehodila přes kolena a pročísla si vlasy, „neslyšela jsem tě přijít. Jsi tu nějak brzo."

„Já vím," smutný tón jeho hlasu a pohaslá jiskra v oku dívku zneklidňovaly.

„Děje se něco?" zajímala se.

Jonathan s těžkým povzdechem přešel k pohovce a sedl si kousek od své přítelkyně. Natáhl se po ovladači a vypnul televizi. Teprve poté se na Mínu podíval.

„Podívej, já vím, že jsem za posledních pár měsíců moc nebyl doma," začal a hlas se mu chvěl, „a mrzí mě to. Byl jsem zabraný do práce a zanedbával jsem tě."

Mínu jeho slova šokovala. S nedůvěřivým výrazem si jej prohlížela a přemýšlela, zda náhodou neusnula na pohovce a tohle je jen velmi podivný sen. Něco takového by od Jonathana nečekala. To uvědomění. Ani nedoufala, že by si snad někdy mohl všimnout toho, jak hloupě se celou dobu choval.

„Vzal jsem si v práci volno. Svátky strávím doma s tebou a všechno ti vynahradím. Přísahám," chytil Mínu za ruku a schoval ji mezi svými. V očích se mu zračila taková upřímnost, jako už dlouho ne.

„To myslíš vážně?" Mína se zdráhala uvěřit. Nyní se to všechno skutečně zdálo být pouhým snem.

„Ano," Jonathan si poposedl až k ní, byli si tak blízko, „můžeme zůstat na svátky v Londýně s tvým tátou. A potom můžeme do Norwiche. Tam to máš ráda. Samozřejmě ještě předtím navštívíme nějaké příbuzné, tomu se nevyhneme."

To už Mína sklopila hlavu, aby schovala pobavený úšklebek. Návštěva příbuzných o Vánocích byla vždycky zážitkem na celý život. Takovým, který by se měl zažít jen jednou, ale oni ho absolvovali každý rok. Zejména Jonathanova babička znamenala zastávku minimálně na tři dny.

„Co je?" Jonathan do ní s úsměvem drcnul. Chtěl, aby se na něj podívala. Uvědomil si, že smát se ji už dlouho neviděl. Chybělo mu to. A byl si moc dobře vědom, že to byla také jeho vina.

„Jen už tě vidím, jak stavíš toho blátivého sněhuláka," poznamenala a zdvihla k němu pohled.

„V tom jsem přeborník," Jonathan se tvářil naprosto vážně, jako kdyby skutečně vyhrál mistrovství Evropy ve stavění sněhuláků z bláta. I tak se mu ale v oku zračila jiskra pobavení. Ta však záhy zmizela, když se Míně podíval zpříma do očí.