Dracula

Kapitola XXIX.

Lucy. Ta jediná by ji dokázala vytrhnout z toho jejího podivného blouznění. Proto se Mína poté, co se ráno probudila a místo vedle ní opět zelo prázdnotou, vydala navštívit svou nejlepší kamarádku. Musela se jí omluvit za tu přehnanou reakci tehdy v autě. Navíc svou kamarádku potřebovala. Když tu ještě nebyl Jonathan, byla tu Lucy. Společně dívky trávily každou volnou chvilku a byly tady pro sebe. Možná proto se Lucy nikdy nezamlouvalo Mínino sblížení s Jonathanem. Už to nebyly jen ony dvě. Byl zde někdo třetí. A nyní se přidal i Gabriel. Čtyři lidi na jedné hromadě v podivném propojení, to už bylo na Mínu vážně příliš.

Pomalu vycházela schody k bytu své nejlepší kamarádky. Netušila, co ji čeká, proto se zdráhala vyběhnout nahoru, jako to dělávala vždycky. Bude Lucy naštvaná? Bude se jí vysmívat? Nebo to zkrátka přejde? Dívky se už kolikrát pohádaly, ale záhy se vše vrátilo do starých kolejí. Byly si jako sestry a nedokázaly se rozkmotřit tak, že by už jedna druhou neviděla.

S těmito myšlenkami nakonec Mína přeci jen stanula před dveřmi, kde tabulka s kudrlinkovým písmem hlásala jméno její kamarádky. Odpovědi na své otázky mohla najít jedině na opačné straně a dostat se k nim...inu, bylo potřeba zaklepat.

Postavit se tváří tvář své vlastní hlouposti, napadlo Mínu. Přeci tehdy v autě byla hloupá. Jednala zbrkle a naštvala se neprávem. Lucy měla ve všem pravdu, ale pravda často bolí a ani Mína nechtěla nahlas slyšet, že její vztah s Jonathanem průběžně uvadá.

Bylo načase jednat. Mína vztáhla ruku ke dveřím a nesměle zaklepala. Usilovně mnula ucho své kabelky, div by z ní nesedřela vínovou kůži. Kousla se do rtu. Zaslechla z bytu nějaký šramot, avšak dveře se neotevíraly. Znovu tedy zaklepala.

„Vždyť už jdu!" ozvalo se otráveně za zavřenými dveřmi.

Jasné znamení, že následující rozhovor možná nebude patřit k těm nejpříjemnějším. Naštvaná Lucy byla horší, než dotčená Mína. Dveře vrzly a dívky stanuly naproti sobě.

„Osm ráno a ty ještě spíš? Celá ty," Mína se pokusila o chabý vtípek, když se před ní zjevila Lucy v huňatém županu, který si tiskla k tělu jako divá.

„Už jste se rozešli?" kontrovala Lucy bez jakéhokoliv výrazu. Její špičkování bývalo občas značně kruté, ale tentokrát nehodlala být Míně tak přístupná.

„Lucy, mrzí mě to. Chovala jsem se vážně hrozně," Mína provinile sklopila hlavu, „omlouvám se. Měla jsi pravdu, já to jen nechtěla slyšet nahlas."

„Prosím tě," mávla nad ní Lucy rukou a vyloudila na tváři svůj široký úsměv, „vem to čert. Já bývám horší a ty to stejně zvládáš. Pojď sem," natáhla se po Mínině ruce schované v černé rukavici a bez meškání ji vtáhla dovnitř.

„Stalo se toho tolik!" vyjekla Lucy a rukama naznačila gesto, jako by předváděla vybuchující ohňostroj, „všechno ti musím říct, to budeš koukat." Její nadšené chování bez možných výčitek bylo podivné.

Lucy hned zamířila do obýváku, Mína si zatím sundala kabát a stáhla si z krku šál. Všechno pověsila vedle dveří a chtěla následovat svou kamarádku, ale něco jí přišlo jiné. V tom bytě, který tak dobře znala, se cítila podivně. Jako kdyby ji snad někdo sledoval. Rozhlédla se, jestli se neobjeví důvod její nejistoty, ale všechno se zdálo být při starém. Zároveň si tu ale přišla jako poprvé.

„Kde vězíš?" ozvala se Lucy z obýváku.

Mína zavrtěla hlavou a popoběhla, aby se za kamarádkou dostala rychleji. Lucy právě zběsile pobíhala po místnosti a snažila se trochu upravit pohovku, aby z ní zmizela vrstva oblečení a bylo kde sedět.