Dracula

Kapitola XC.

„Nebojte se, pane starosto. Jistě se vše brzy vyřeší. Nesmíte hned myslet na nejhorší," Gabriel drtil sluchátko v pevném sevření, i když by mu jistě pomohlo, kdyby tak mohl sevřít masný krk toho vyžraného prasete.

Starosta Nash neustále hořekoval, že Anne Smithová není nikde k zastižení. Při všem, co se za poslední dobu ve městě dělo, se obával, že by se snad mohla přidat na seznam obětí neznámého vraha.

„Omluvám se, pane, ale mám ještě nějaké obchodní záležitosti. Radím vám dobře. Nezakročujte. Znáte přeci ženy. Jsou vrtkavé, nestálé. Slečna jistě popíjí někde v baru a užívá si pánskou pozornost. Přeci jen je to půvabná žena. Kdybych mohl, sám bych na nějakou dobu zmizel a jen si užíval volna. Buďte klidný. Nyní mne již omluvte. Na slyšenou," jen co během svého monologu několikrát převrátil oči v sloup, s posledním slovem praštil sluchátkem zpět na místo. Zapřel se dlaněmi o desku stolu a svěsil hlavu.

„Možná by bylo nejlepší, kdybychom do doby, než ji najdou, byli pryč," namítl Renfield, který po celou dobu seděl na druhé straně stolu a procházel obchodní spisy.

„A najdou?" Gabriel vzhlédl a postavil Renfielda před jasný úkol. Buď si bude věřit, nebo se shodí. Ukrytí těla byla přeci jeho práce.

„Tak či onak, jednou ji najdou," tohle Renfield neměl zapotřebí a jen pokrčil rameny. Nic nezůstane skryto navěky. I Gabriela jednou našli. „Jestli ne policie, tak ta žena by ji mohla najít určitě. Pokud se pustí do našich výdajů a bude pátrat stejně sveřepě, jako dosud, přijde i na finance ohledně náhrobku," s Gabrielovým naštvaným výrazem musel svou úvahu stejně rozvést.

Bylo to to poslední, co Gabriel pro Anne mohl udělat. Svým zvláštním způsobem ji měl rád a záleželo mu na ní. Odmítal ji nechat napospas přírodě a zahrabávat ji za město jako nějakého odpadlíka. Zařídit jí důstojné místo posledního odpočinku přímo na některém ze hřbitovů, alespoň to jí dlužil, když už zemřela jen kvůli němu.

„Slečna Ekby je pozoruhodná žena," Gabriel zaplašil bolestivé vzpomínky a opřel se bokem o stůl, „neřekl bych, že uvažuje čistě racionálně, aby popírala existenci něčeho vyššího."

„Chcete tím říct, že by ji nepřekvapilo, kdyby zjistila, kdo opravdu jste?" Renfield vzhlédl od papírů a neodpustil si menší úšklebek. Zase tolik té ženě nefandil.

„Je to pravděpodobné," na rozdíl od něj se Gabriel mezi lidmi pohyboval mnohem delší dobu, vyznal se v nich, „její život mě zajímá. Její reakce jsou klidné, pokud nezaútočím na její slabé místo, nerozhodím ji. Věří si. I po tom všem, co viděla v mé sbírce."

„Obchodujete se starožitnostmi, proč by ji měl znepokojovat pokoj plný starožitností?" Renfield zase uvažoval jedině prakticky. Gabrielova přítomnost na něj měla velký vliv. Neptat se, zbytečně moc nemluvit, dělat co se řekne a hlavně to udělat potichu, rychle a nikým neviděn. Proto tak také přemýšlel.

„Jsou to velmi specifické kusy," namítl Gabriel, „cítí, že v tom bude něco víc. Viděl jsem jí to v očích. Ale nezneklidňuje ji to. Spíše to vítá. Dračí řád je mimořádná organizace sdružující mimořádné lidi. Nic jim není svaté. Myslím, že pro ně ani nic není nemožné."

„Takže tady máme dalšího člověka, který by byl schopen akceptovat existenci upírů. Skvěle," zamručel si Renfield spíše pro sebe a zase se věnoval papírování. Pro Gabriela to možná byla výzva za výzvou, ale jeho to nebavilo. Neměl rád, když se jim někdo pletl do cesty.

„Nebuď hned tak nabručený," jeho skeptický postoj Gabriela spíše pobavil, než aby jej dráždil, „ještě neví, kdo jsem. Proto netuší, že o její přítomnosti vždy vím."