Dracula

Kapitola CVI.

Ač se Gabriel díky Van Helsingovi dostal ze své letargie, v lecčem měl pravdu. Arthur představoval hrozbu a ta měla zesílit s přísunem informací, které se Naimě podařilo získat. Odhalení bylo zcela nevyhnutelné.

Aniž by Arthur tušil, že žena, kterou najal, již není mezi živými, pátral po nových informacích sám. Bez odznaku měl před svátky na takovou práci času dost a jeho byt se proměnil v jedno velké skladiště knih, složek, papírů, lejster a jiných podkladů, které by mu mohly dopomoci k pravdě. K jeho nelibosti se mu však vždy podařilo sestavit jen oddělené části skládačky, kterou nemohl spojit k sobě.

Informace o Vladu Tepeši se v souvislosti se stvořením Drákuly rozcházely do několika různých proudů a nic neobjasnilo ani to, co mu dosud stačil osvětlit profesor. Podezřelé vraždy, které Arthur spojil s Gabrielem Morgensternem, zase nedokázal spojit s upírem, kterého hledal a který by měl logicky vzejít z Drákulovy linie. Ač si byl jist, jaké vraždy má Gabriel na svědomí, jeho původ se mu objasnit nedařilo. Jeho sílící podezření se změnilo v jasné přesvědčení – Gabriel byl upír. Jaký a odkud, to však Arthurovi stále proklouzávalo mezi prsty. Jednotlivé obrazy, které ve svých samostatných jednotkách dávaly smysl, do sebe v celkovém kontextu nezapadaly.

Zšeřelým bytem se neslo hrubé zadunění, když odvržená kniha dopadla na stůl. Zavadila přitom o komínek jiných knih, který se jen stěží držel na místě. Náraz jej vychýlil z rovnováhy a několik dalších svazků se sesunulo na zem. Hlasité dunění připomínalo výstřely z děla.

Arthur zaklel, ale víc si toho nevšímal. Mezi štosy papírů a haldami knih se skoro ztrácel, ale na nic z toho nedbal. Pídil se za pravdou bez ohledu na cokoliv.

Po nějaké době jej vyrušilo bušení na dveře. Když vzhlédl, teprve v té chvíli si uvědomil, že za okny již padla tma. Mrkl na hodinky na svém zápěstí a s překvapením zjistil, že se blíží sedmá hodina večerní. Zdálo se mu to jako sotva pět minut, kdy čas kontroloval naposledy a to se právě ručičky blížily ke třetí hodině odpolední.

„Godalmingu, no tak, já vím, že tam jste," zpoza dveří se ozval hlas detektiva Browna.

Arthur si jen něco zamručel, odhodlaný svého nadřízeného ignorovat.

Brown se však nenechal jen tak odbýt. Znovu zaklepal a tentokráte se ozvala salva povzbuzujících, místy i omluvných slov, která Arthura přiměla vzhlédnout a nakrčit obočí. Tohle Brown nikdy neříkal. Buď za dveřmi visí opilý na dveřích, nebo se zbláznil.

„Za celou dobu, co u vás pracuju, jste tohle nikdy neřekl. Proč jsem tedy najednou tak přínosný a cenný, dokonce všímavý, když jste mě suspendoval?" Arthur s podmračeným výrazem otevřel dveře bytu a se založenýma rukama si Browna prohlížel. Nedbaje na to, že se venku prohání mrazivý vítr, zaujal místo mezi dveřmi jen v triku a sledoval nevelkého mužíčka zachumlaného v kabátu.

Než mohl Brown promluvit a vysypat ze sebe další snůšku neupřímných keců, Arthur jej přerušil: „Co tady chcete?"

Detektiv se ale hodlal hájit stůj co stůj a neodpustil si reakci na předešlou poznámku svého svěřence: „Znáte předpisy, Arthure. Musel jsem to udělat. V případu slečny Westenra se osobně angažujete, nemůžete na něm pracovat, stejně jako nemůžete napadat civilní osoby. V souvislosti s tím, co vás potkalo naposledy, to byla jediná logická volba, která navíc splňovala všechny předpisy."

„To jste si připravoval dlouho, co?" zamručel Arthur, aniž by hnul brvou. Tvářil se pořád stejně nezaujatě, jakože jej detektivova přítomnost v podstatě nudí.

„Godalmingu," povzdechl si Brown, „máte teď dost špatné období."

„Ale nepovídejte," skočil mu Arthur do řeči.