Dracula

Kapitola LV.

„Takže vy si myslíte, že by za tím mohl stát ten blázen?" detektiv Brown si hověl za svým stolem, ruce spojené na břiše a pozoroval Arthura pohledem, kterým jasně říkal, že z bláznovství podezřívá i jeho.

Detektivova kancelář nepatřila k největším. Obyčejná, prosklená kapsle v rohu patra se sklem opatřeným staženými žaluziemi, aby každý necivěl dovnitř. Na malém pracovním stole se kupily složky posledních případů. Jane Whitemore počínaje, Tabithou konče.

„To jsem netvrdil," zavrtěl Arthur hlavou, „je v tom zapletený, ale někdo je ještě nad ním. Říkal, že Jane vybral a že byla pro jeho pána."

„Chápu, že je to podnětná informace, ale ten člověk je cvok," namítl Brown. Nemohl do vězení zašívat každého šílence, který prapodivně blábolí.

„To je právě to," Arthur divoce šermoval jednou rukou, druhou zastrčil do kapsy kalhot a přecházel před stolem sem a tam, „podle odborného posudku ten člověk nemá žádné genetické sklony k nějakým psychózám, ani v životě neprodělal žádné trauma, které by se na něm mohlo podepsat. Lékařské záznamy jsou naprosto v pořádku, za život chytil jen obyčejnou rýmu. Fyzicky a psychicky je to naprosto zdravý jedinec. Jenže jednoho dne mu prostě přeskočilo a začal trojčit."

„Možná toho na něj už bylo moc. Sám se tak někdy cítím," nadhodil detektiv. Na práci psychiatra se nespecializoval, ale něco moderní věda stále ještě neuměla osvětlit.

„A nepřijde vám to podezřelé?" Arthur se zastavil přímo naproti Brownovi a zapřel se rukama o opěrku židle, „toho člověka našli mezi kontejnery čtrnáctého listopadu. To je den poté, co Jane zmizela. Podle toho, co se lékařům podařilo zjistit, si toho jeho divného chování všimli lidé den před jejím zmizením. Neříkejte, že vám to nepřijde zvláštní."

„Zvláštní ano, ale ne nemožné," oponoval Brown.

Arthur potlačoval nutkání něco si udělat. Na tohle neměl nervy, snad ani povahu. Se svým nadřízeným jej pojila jen práce, jinak byli zcela odlišní. Spolupráce byla často velmi náročná. Očekával alespoň nějaké zaujetí, alespoň malý náznak toho, že to bere vážně. Začínal mít dojem, že to snad už detektiv vzdal.

„Jen tak zničehonic člověku nepřeskočí. Zvláště pak ne tak, aby se to dokonale krylo s únosem mladé dívky," bylo třeba na to jít polopatisticky, což Arthur ne vždy úplně zvládal. Neměl svatou trpělivost. Patrně proto se cítil nesvůj v přítomnosti malých dětí. Nebyl na to stavěný.

„Jenže vy jste říkal, že to patrně udělal pro někoho," Brown zdvihnutou rukou svého společníka umlčel, naklonil se nad stůl a pokračoval, „takový blázen by u soudu neobstál. Byl by nedůvěryhodným svědkem a kdyby se jeho vina prokázala, byť jen částečná, stejně by jej hospitalizovali. A on už v ústavu je. Nic by se pro něj nezměnilo."

„Ale pro nás by se změnilo úplně všechno!" vyjel Arthur, rozladěný jeho přístupem, „ten člověk nás může dovést k tomu únosci a vrahovi. Je to nejvíc, co za poslední týdny máme. Blíž jsme ještě nebyli."

Než mohl Brown svého podřízeného pořádně spražit, ozvalo se ťukání na dveře.

„Dále," zahučel detektiv a rychle si zapnul knoflík košile u krku a urovnal sako.

„Dobrý večer, snad neruším," ve dveřích se zjevila postava vysokého, šlachovitého muže. Jantarově hnědé oči si prohlíželi oba přítomné, zářily ze stínu, který na jeho tvář vrhal tmavý klobouk.

„Hledám detektiva Browna," muž si musel odkašlat, než opět promluvil. Jeho vrásčitá tvář prozrazovala, že tento člověk toho už má hodně za sebou.