Dracula

Kapitola XXXVIII.

Arthurovu mysl zahalil stín. Kusé útržky vzpomínek se mu míhaly před očima, doprovázeny ostrou bolestí hlavy. Nedokázal určit, kde přesně je, kolik je hodin nebo co je za den. Vnímal jedině to, že nejspíše leží na něčem tvrdém. Za žádnou cenu od sebe nedokázal odlepit víčka. Brnělo jej celé tělo, nejhorší však byla pulzující bolest hlavy. Pokusil se zavolat, ale z hrdla mu vyšlo jen sípavé chrčení.

„Už jsem si říkala, jestli se vůbec probudíš," sametový ženský hlas mu zavrněl do ucha.

Pokusil se natočit hlavu na stranu, ale bolest jako ostrý šíp zamířila z hlavy do krku a neminula. Svou snahu raději vzdal, přesto však stále bojoval sám se sebou a snažil se přimět otevřít oči.

„Mám raději čerstvou večeři," ženský hlas prodchnul laškovný tón. I ve svém mátožném bloudění Arthur poznal, že si někdo chce hrát s jeho zastřenou myslí.

„Co se..." podařilo se mu zamumlat přes rozpraskané rty. Teprve v té chvíli si uvědomil, že má hrdlo vyprahlé žízní. Musel být v bezvědomí hodně dlouho.

„Ššš," ucítil na ústech čísi prst, „netřeba mluvit. Dlouho už si života neužiješ."

To nebyla slova, která by chtěl člověk Arthurova věku slyšet. Měl toho ještě dost před sebou a rozhodně neplánoval zemřít. Tělo jej však zrazovalo. K jeho úlevě se mu alespoň podařilo nadzdvihnout víčka.

V mdlém světle postřehl rozostřený obraz ženy s vlasy černými jako havraní peří. Rudé rty se roztáhly do širokého úsměvu a odhalily dokonale bílý chrup.

Silou vůle otevřel oči, jak nejvíce mohl, ale ženy si už nevšímal. Snažil se určit, kde je. Bloumal očima po okolí, pokoušel se co nejméně hýbat hlavou, ale stále chtěl vidět, kde to vlastně skončil. Rukou lehce zašátral pod sebou. Zdálo se, že leží na nějakém dřevěném stole. Vnímal pod prsty vrstvu prachu. Náhle byla všude tma, aby se po chvíli naoranžovělé světlo vrátilo a odhalilo mu ztrouchnivělou židli v rohu. Patrně střídavě upadal do krátkého bezvědomí, když pohnul hlavou natolik, že se to jeho tělu nelíbilo.

„Omlouvám se za to nepohodlí," znovu se ozval ten jemný hlas neznámé ženy, „není to zrovna pětihvězdičkový hotel, ale při jídle mám ráda klid."

Arthurovi brněla hlava bolestí i nepochopením. Netušil, co slova tajemné ženy znamenají. Jen se zoufale snažil přimět tělo k pohybu a mysl k procitnutí.

Setkal se s Jonathanem. Ano, to je ono. Dověděl se, že jeho krásná Lucy si začala něco s tím divným chlápkem. Jak jen se to jmenoval? Arthurovi vypadávalo z mysli i to, co si dříve snadno pamatoval. Věděl, že je to někde ukryté, ale nemohl se k tomu dostat. Nakonec ale přeci oba odešli. Rozloučili se a...Mína!

Arthur, zpola při vědomí, zpola duchem nepřítomný, sebou škubl. Bolest v hlavě se okamžitě ozvala a dávala jasně najevo, že žádné prudké pohyby nejsou vítány.

Mína. No jistě. Arthur dále spřádal tenké nitky vzpomínek. Měl ji přeci vyzvednout z Carfaxu. Slíbil to doktoru Sewardovi. A večer to přeci říkal i Jonathanovi. Její otec se při tom všem, co se teď děje, obával o svou dceru. Nechtěl, aby se sama toulala za tmavých večerů po městě, zvláště pak, když byl Carfax trochu z ruky. Co bylo dál? Rozloučili se, ano. A každý si šel svou cestou. On se poté ještě stavil v kavárně, aby se zahřál alespoň kávou. A potom se všechno rozplynulo.

Pamatoval si zejména zvláštní pocit, který se jej zmocnil. Jako kdyby se mu do zad věčně zabodával čísi pohled. Párkrát se ohlédl, ale nikoho neviděl. Teprve když za zády zaslechl kradmé kroky a otočil se, poslední vzpomínka patřila výbuchu omamující bolesti, která se od hlavy šířila do celého těla.