Dracula

Kapitola LXXXII.

-Karpaty, podhorská vesnice, podzim 1913-

Ze staré chýše stojící přímo na hranici lesa se ozývalo přidušené chrčení. Mladou dívkou procházely mučivé záškuby. Bojovala o každý doušek kyslíku, ač věděla, že umírá. Z posledních sil se rukou snažila nahmatat svou malou sestřičku. Z těla drobné dívenky však již před chvílí vyprchal veškerý život.

Dvorkem se rozléhalo psí štěkání. Šedivý hlídač stál na všech čtyřech mezi dveřmi a jeho štěkot trhal Vladovi jeho citlivý sluch. Klečel nedaleko branky z dřevěných planěk a vzhlížel k nebi, tvář zbrocenou krví. Zašlé, zaprášené a špinavé šaty na něm visely už jen v cárech, které stravoval čas a vlhkost jeho jeskynní hrobky. Dlouhé vlasy se mu lepily k tváři, připomínal spíše divé zvíře, než člověka, za kterého se tolik staletí vydával. Nyní již mohl přemýšlet, utišil mučivou žízeň a nic jej nerozptylovalo.

Cítil se jako tehdy v té rokli, kdy poprvé procitl do nového, prokletého života. Opět nic nechápal, nic mu nedávalo smysl. Měl být mrtvý, skutečně mrtvý. Místo toho jej však krev toho muže vrátila zpět do světa. Rozlámaného, stále odvrženého a opět zmateného. Všechna léta v bezvědomí jej dohnala a on v prvním okamžiku toužil jen po jediném – po krvi. Nejhorší muka stravující jeho hrdlo odplavila rudá tekutina z chřípí těch dvou turistů, kteří jej našli. Musel dočkat západu slunce, než mohl sejít z kopců. Zatímco však čekal ukrytý ve stínu jeskyně, měl čas přemýšlet, ovšem stále lačnil zejména po krvi. Netušil, jak dlouho spal, ale muselo to být dlouho. Ač byl zmatený, věděl přesně, kde je, ještě dříve, než se vydal na cestu. Ten pach důvěrně znal. Pach zrady, odporu, který k té zemi cítil, to vše vnímal v okolním vzduchu. Byl zpět v Transylvánii.

Jen co denní světlo zmizelo a on byl opět volný, sešel z kopců. Krev dvou lidí mu však nestačila, stále byl slabý a jakmile narazil na první malou vesnici, bestie v něm opět procitla. Beze špetky lítosti či snad studu nad vlastními činy jako bezcitný lovec stíhal každého člověka, kterého vycítil. Chtěl jen pít a s každou kapkou krve se cítil silnější, celistvější. Ovšem stále ztracený.

Ani nyní, kdy za jeho zády v chýši vyprchával poslední zbytek života z těla mladé dívky, nic nechápal. Pamatoval si na tu bolest, kdy mu stříbrná čepel zajela do těla, projela mu srdcem, které div nerozervala ve dví. S pocitem úlevy mu klesla víčka a on se poddal chladnému doteku smrti. Tak proč se vrátil? Jak je to možné?

Hlas toho vzteklého psiska jej dráždil. Obrátil se ke zvířeti, v očích mu rudě žhnulo a zpod rtů se do temné noci draly zakrvácené tesáky. Z plna hrdla proti zvířeti vrhl mocný řev. Odpovědí mu bylo vyděšené kňučení. Pes se přikrčil k zemi a rozběhl se pryč. Nechtělo se mu opouštět místo, které mu bylo domovem, ale žádný z jeho lidských pánů již nežil. Pelášil přes dvorek, ovšem k Vladovi se ani nepřiblížil. Cítil z něj cosi nepřirozeného, něco, co nebylo správné. Oběhl jej velkým obloukem, proskočil mezi dvěma plaňkami plotu a mířil k lesu.

Nastalé ticho Vlad uvítal. Mezi domy se s kvílením proháněl vítr a odnášel s sebou také poslední zalknutí zemřelé dívky. Zavřel oči a sklopil hlavu. Doufal, že jeho utrpení je konec, ale patrně se hluboce mýlil. Byl opět zde, z masa a kostí, stále však nemrtvý a již navěky světem zavržený, nemilovaný.

„Snad sis nemyslel, že věčné utrpení může ukončit jedna rána mečem," zlověstný mužský hlas pročísl ticho.

Dříve než Vlad prudce zdvihl hlavu, moc dobře věděl, kdo to na něj mluví. Jaký člověk to unikl té šelmě, kterou v sobě zase skryl, unikl jeho žízni? Kdo přežil? Ne, žádný obyvatel malé vesničky to nebyl. Nazývat tu odpornou stvůru člověkem odmítal.