Dracula

Kapitola XLIV.

Jeden z mnoha honosných pokojů v Gabrielově rezidenci zůstával skrytý za těžkými závěsy, které halily všechna okna. Utopený v temnotě poskytoval svému majiteli útočiště, návrat k minulosti. Nebyl to jen obyčejný pokoj. Přímo nad svou malou galerii s obrazy nechal Gabriel přestěhovat jinou část své sbírky. Pro svět by měly nesmírnou cenu, ale pro něj znamenaly něco víc. Byly to střípky jeho lidského života.

Ve skleněných vitrínách podél stěny se skrývalo mnohé z Gabrielovy minulosti. Ať už to byly cetky či jeho brnění, sedlo hřebce, s nímž vyhrál mnoho bitev či ohořelé kusy nábytku, které se mu podařilo zachránit z ruin Argesu, jeho pevnosti. Každý předmět tvořil nedílnou součást jeho života. Všechno patřívalo Vladovi.

Jediný zdroj světla zářil přímo ve středu místnosti, kde stál mohutný mramorový kvádr, jehož desku zdobil prošívaný polštář z toho nejjemnějšího sametu. Nízký rám okolo měl v sobě vsazeno několik zářivek, které osvětlovaly předmět, jež spočíval na svém čestném místě.

Gabriel stál u stolce s rukama v kapsách a shlížel na tu proklatou věc. V očích se mu zlověstně lesklo, ve tváři se mu zračila veškerá nahromaděná nenávist. Malý proud světla nedokázal prosvětlit celou místnost, rohy zůstávaly temné, hrůzostrašné. Mohlo se v nich skrývat cokoliv. Gabriel však moc dobře věděl, že je sám. Vždycky byl sám. Takový už byl jeho úděl.

V jednu chvíli vytáhl ruku z kapsy. Konečky prstů přejel po rukojeti svého meče, který vystavil právě na mramorovém stolci. Zastavil se u rozšklebené dračí tlamy, z níž se až k hrudi plaze vinul rozeklaný jazyk.

V mžiku ucukl, jako kdyby jej pozlacená hlavice popálila. Ve skutečnosti jej pálily vlastní bolestivé vzpomínky. Kolik těl ta čepel proklála? Nespočet. Kolik krve s její pomocí prolil? Bezpochyby by se v ní svět utopil. Ovšem když ten meč viděl naposledy, kdy ještě býval lidskou bytostí, které se dechem zdvíhala hruď, vzala život nevinné oběti, která si smrt nezasloužila. Od té doby pro něj byla ta čepel prokletá. Jakmile vykonal, co sám sobě slíbil, více se jí nedotkl. Od onoho dne uplynulo mnoho staletí.

„Co chceš?" zavrčel výhružně, když vycítil lidskou přítomnost. Neměl rád, když tuhle místnost kromě něj navštěvoval někdo jiný. Někdo lidský.

„Něco vám přišlo, pane," ozval se ode dveří Renfieldův hlas.

Gabriel pouze vytáhl druhou ruku z kapsy a zdvihl ji do výše pasu. Očima stále hypnotizoval svůj meč.

Pouze dvakrát se Renfield ocitl mezi starými artefakty samotného Vlada Tepeše. Poprvé mu všechno ukázal sám Gabriel, když mu vyprávěl svůj příběh. Podruhé se vplížil do pokoje sám, když svou službu teprve začínal a býval zvědavým, neukázněným a zbrklým mladíkem. Tehdy mohl děkovat svým božstvům, že vůbec přežil. Pro Gabriela byla jeho minulost nesmírně citlivou záležitostí a rozzuřilo jej, když si bez jeho vědomí nějaký lidský červ prohlížel jeho věci a sahal na ně. Tehdy ještě Renfield neuvažoval, jako dnes. Neuvědomil si, že jeho lidský pach v místnosti ulpí, stejně jako na každé věci, které se dotkl, byť jen letmo.

Renfield si tlumeně odkašlal a zamířil ke Gabrielovi. Položil mu obálku do dlaně a postavil se kousek stranou, ovšem lesklé ocelové ostří meče stále dobře viděl.

Chvíli trvalo, než vzal Gabriel obálku ve své dlani na vědomí. Nechtěl si tu prokletou čepel prohlížet, ale nikdy se neudržel. Vábilo jej to k ní, i když mu vzpomínky na poslední chvíle jeho lidského bytí působily nezměrné utrpení. Jenže přesně k tomu byl stvořen. K utrpení. Nikdy nemělo polevit, nikdy nemělo skončit.