Dracula

Kapitola CXI.

Arthurova rodina se o dům v Exeteru přestala zajímat v době, kdy už neměla nikoho, kdo by do oněch míst jezdil na lov. Za těch několik let se ze zdí začala drolit omítka a na mnoha místech prosvítaly holé cihly. Na střeše se uvolnilo několik tašek, které už jen čekaly na poslední ránu z milosti. Uvnitř bylo chladno a pusto. Dva noví obyvatelé museli ze všeho nejdříve rozdělat oheň v krbu, aby vyhřáli prostor, kde by mohli nějakou dobu pobývat.

Po nutných prvotních úkonech se Mína vytratila z prostorného obýváku do patra a schovala se v jednom z pokojů. I zde byla nucena rozdělat oheň v krbu a u špinavých oken se ujistila, zda se na ně může spolehnout. Z postele a stolu stáhla bílé povlaky, které měly chránit nábytek před vrstvou prachu. Lákalo ji pomyšlení na průzkum celého domu, kde se toho možná mohla dovědět více o Arthurově minulosti, ale nakonec takovou možnost zavrhla.

Sotva se zabydlela, postavila se k oknu a vyhlížela ven. Na město již sedla tma a vrcholky kopců za domem Míně akorát připomínaly rozmáhající se temnotu v jejím životě. Tíživosti celé situace napomáhalo také vrzání, které vycházelo z půdy a praskání polen v krbu jen dokreslovalo ponurou atmosféru.

Dívka sledovala Van Helsinga, kterak se zabalený v kabátu prochází po zahradě za domem. Jeho počínání ale příliš nevnímala. Myšlenky jí vířily hlavou jako zběsilé, až z nich nedokázala skoro nic pochytit.

Její vlastní závěry se jí zdály tak šílené, že jim odmítala uvěřit. Přestože by se tak všechno vysvětlovalo, Mína si odmítala připustit Gabrielovu vinu. Dokud byli Drákula a Gabriel dvě odlišné osoby, chápala každého a přijímala jej. Jejich spojení pro ni ale všechno měnilo. Drákula toho v jejím životě změnil tolik a přitom tak ošklivým způsobem, až se jí to protivilo. Nechtěla s ním spojovat právě Gabriela, muže, v jehož přítomnosti se cítila jak úplná, tak zároveň jako někdo jiný, lepší. Ty potoky krve, které za sebou nechala v Londýně, ji děsily a ještě více představa, že by za ně byl zodpovědný právě on.

Ač jej nevnímala, Mína stále sledovala Van Helsinga. Když zašel za roh, jako by ji to probralo. Ztěžka vzdychla a přitáhla si svetr těsněji k tělu. S hlavou opřenou o stěnu sledovala místo, kde Van Helsing zmizel.

Vycítila však čísi přítomnost. Trhnutím se obrátila do místnosti a zalapala po dechu.

Gabriel stál několik kroků před ní, ve tváři takřka zoufalý výraz. Nic nedělal, jen tam tak stál a vpíjel se jí do očí, jako kdyby byl na tom místě přikovaný už věky. Pečetní prsten s vyraženým drakem se zaleskl ve světle plamenů.

V prvním okamžiku chtěla Mína vykřiknout, ale bolest v jeho tváři ji umlčela. I tak se v ní všechno bouřilo.

„Jste to vy, že ano?" zašeptala, neschopna přimět svůj hlas ke spolupráci, „ten, koho všichni hledají."

Gabriel neodpovídal. Hájit se nemělo cenu, stejně jako něco přiznávat. Ona už všechno věděla.

„To vy jste je všechny zabil?" Mína to zkusila s další otázkou. Odpovědi se jí ale stále nedostalo.

Pokračovala ve svém výčtu: „Ta mladá dívka. Ti tři lidé na ulici. Věštkyně z poutě. To všechno vy."
„I...i Lucy?" hlas se jí zadrhl a do očí jí vhrkly slzy.

Tíha provinění na Gabriela dolehla a on sklopil hlavu. Nemohl se jí dívat do očí, zatímco vyjmenovávala jeho největší hříchy. Každý z těchto životů, který zmařil, jistým způsobem ovlivnil ten její a za to se nenáviděl. Cesta ke světlu mu již byla navždy zapovězena. Krev, která ulpěla na jeho rukou, už nemohl nikdy smýt. Vždycky bude tím, co z něj učinil Silas.