Dracula

Kapitola LXV.

-Sídlo transylvánských knížat, Transylvánie, leden 1477-

Nad červenou střechou knížecího hradu se honila temná mračna. Mocná sněhová vánice se proti kamenným zdem vrhla plnou silou. Stráže se choulily v huňatých kožešinách, aby nevytvořily zmrzlá sousoší na hradbách. Ve všech obývaných komnatách plápolaly v krbech rudé plameny, aby se osazenstvo hradu zahřálo.

V Aryině komnatě oheň v krbu pomalu dohoříval. Na hrubých peřinách širokého lože seděl drobná dívka s buclatými tvářemi. V zašlých šatech služebné s ní otřásala zima, ale byla to její svobodná volba. Nic ji už netěšilo, o nic se nezajímala. V rukou držela kapesník narůžovělého odstínu, který patřil její paní. Z modrých očí se jí po tvářích koulely slzy.

Maria ztrátou své paní velmi trpěla. Netušila, jak se jí podařilo vyklouznout a v bezpečí se vrátit na hrad. Zprávy o zpustošeném vězení ji překvapily stejně, jako kohokoliv jiného. Přesvědčovala samu sebe, že se Vlad a její paní dostali pryč živí a zdraví. Vladovo zmizení tomu nasvědčovalo, nenašly se žádné stopy po jeho přítomnosti. Věřila, že on by její paní ochránil, ale neměla jistotu a to ji sžíralo. Představovala si to nejhorší.

Její srdce navíc zasáhla další rána. Ve skalním vězení, kde nějaká zhoubná síla povraždila strážné i vězně, nalezl smrt také její milý. V několika hodinách Maria přišla o všechny jistoty, které měla.

Prudký poryv větru pojednou rozrazil vysoká okna a vpustil do komnaty ostré jehlice bodavého mrazu. Uhasínající oheň v krbu se sotva udržel při životě. Maria ihned vyskočila a se zaskřípěním rozvrzaných okenic zabouchla tabule skla. Sledovala chumelenici za okny.

„Stýská se ti, Mario?" tlumený mužský hlas dívku vyděsil.

S leknutím se obrátila a stanula tváří v tvář Vladovi. Prohlížela si jej vytřeštěnýma očima, neschopna uvěřit tomu, co vidí.

„Překvapená?" Vlad se usmál, ale nebyl to přívětivý úsměv. Skrývalo se v něm pohrdání a zloba.

„Pane," hlesla dívka, „co tady děláte?"

Měl by být daleko, daleko odtud, na cestě za svobodou, společně se svou milovanou. Alespoň tomu chtěla věřit. Tak co dělal tady, zpět na knížecím sídle, kde nebyl vítán?

„Přišel jsem si pro Janovu hlavu," odpověděl Vlad téměř nezúčastněně, „a pro životy všech, kteří mne zradili. Pověz, drahá Mario, dlí stále Irina mezi těmito stěnami?"

Při vyslovení jména té odporné zrádkyně Vladovi zlověstně zaplálo v očích. Tvář se mu stáhla pod znechuceným úšklebkem.

Maria netušila, co si o těch slovech má myslet a sklopila hlavu: „Ano, je zde."

Vlad přešel až k drobné dívce a za bradu jí zvedl tvář k sobě. „Pověz, co tě trápí," vyzval ji měkce, byť byly jeho záměry stejně černé, jako jeho dávno zatracená duše.

Všechno bylo špatně, alespoň Maria si to myslela. Vlad v ní vždy vzbuzoval respekt, možná by se jej i bála, ale poznala také jeho něhu a lásku vůči Aryi. Vždy v jeho modrých očích vídala duši věrného muže, ne krutého válečníka. Teď v nich ale spatřovala jen chlad a zlobu. Žádné známky po soucitu. Tyčil se nad ní, hypnotizoval ji pohledem, kožená vesta se pod černým kabátcem nezdvíhala pod pravidelnými nádechy. U pasu se mu houpal meč, jehož blízkost dívku děsila. Ledový dotek Vladovy ruky ji zneklidňoval. Ten člověk ji děsil. Nyní se jej skutečně bála.