Dracula

Kapitola LXXXVI.

Na Kevinově zmizení bylo nejzáhadnější to, že jej nikdo nemohl nalézt. U ostřílených zločinců by nulové stopy očekával kde kdo, ale u takového šílence to bylo až podezřelé. Arthur byl přesvědčen, že mu někdo musel pomáhat. Sám by to dokázal jen stěží.

Seděl v černém služebním voze detektiva Browna, o volant si opíral složku s Kevinovým případem a studoval veškeré materiály. Než jej nadřízený začne shánět, kde se courá, stačí si ještě s někým promluvit. Postřehy tohoto člověka mohly do jeho skládanky vnést nové světlo. Té naděje se držel jako klíště.

S každým dnem se v něm podezření ohledně Gabriela utvrzovalo. Mohlo se to zdát šílené, ale on si tím byl zkrátka jistý. Uznával, že i on sám by měl problém uvěřit tomu, že by ten člověk mohl být upír, ale na rozdíl od svých přátel a kolegů, on měl něco, co ostatní nikoliv. Vzpomínku.

Nebyl to jen výplod jeho otřeseného vědomí. Skutečně jej viděl, když se nad ním skláněla ta děsivá upírka. Zahlédl jej jen na okamžik, ale byl jisto jistě přesvědčen, že to byl on. Nedávalo mu to však příliš smysl. Osobně se mu zdálo účinnější, kdyby byl mrtvý, to by Gabrielovi mnohé usnadnilo. Nechápal tedy, proč jej nechal naživu, když byl nějak spřízněný s těmi tvory, ne-li byl jedním z nich.

Na tomto poli Arthur ještě pochyboval. Rád by Gabriela označil za upíra, ale neměl přesvědčivý důkaz. Mohl to být obyčejný smrtelník, který se s těmi tvory nějak pachtuje. Ostatně i Van Helsing o nich věděl mnohé, přičemž ale nebyl jedním z nich. U něj si Arthur jistý byl. Upíři podle všeho nestárnou a netrápí je ani nemoci. Van Helsing jim však chřadl před očima, viděl to na něm. Možná už mu zbývalo jen pár let života. Ale upír nebyl. Jen o nich mnohé věděl.

Arthur, podobně jako Mína, zabrousil do knihovny, ovšem do jiného oddělení jiné pobočky, kde našel zajímavé kousky. Dověděl se o lovcích, o jejich úspěších, poznatcích i osudu. Obyčejní smrtelníci se vzepřeli temnotě, nenechali si vzít svou svobodu a právo rozhodovat o svém vlastním životě i smrti. Učili se, poznávali neznámé a nakonec se karta obrátila. Z kořisti se stali lovci.

Z úvah jej vytrhlo cvaknutí dveří a ženský hlas: „Vy jste vážně nedočkavý."

Arthur se šustěním zavřel složku a jen co klaply dveře, zadíval se na ženu, která právě nastoupila do auta.

„Jen bych rád věděl, co jste zjistila," s nevinným úsměvem pokrčil rameny.

Vivienne sklopila stínítko proti slunci a v malém zrcátku si stáhla vlasy do jednoduchého drdolu. Zkontrolovala rtěnku a špičkou nehtu si otřela červenou šmouhu nad linií horního rtu.

„Jsem v Londýně teprve dva dny, neřeknu vám vše," zaklapla stínítko a s úsměvem se obrátila na Arthura.

„Jen mě zajímalo, jak se vám daří," namítl s hraným klidem. Ve skutečnosti se však skoro chvěl nedočkavostí nad tím, co se všechno doví.

„Jste roztomilý, Arthure," Vivienne se od srdce zasmála, „v jiném životě bych se do vás možná i zamilovala."

„Tak krásná žena jistě nemá nouzi o nápadníky," Arthur na lichotky příliš nedbal, ale uměl je vracet. U Lucy mu to sice nikdy nevycházelo, ale oproti Jonathanovi se ženami uměl mluvit.

„V mé branži je vztah luxus, který si nemůžeme dovolit," odvětila Vivienne a veselá jiskřička v jejích oříškových očích pohasla. Tvářila se vážně, jako skutečná profesionálka. „Co proti tomu muži máte?" na rovinu se zeptala, nikdy nechodila kolem horké kaše.

Arthur se zhluboka nadechl a svou pozornost zase obrátil k čelnímu sklu: „Jen chci zjistit, jestli se nějak nezapojil do našich současných případů."