Dracula

Kapitola CIX.

Vagonem zpola plného vlaku se nesl dětský nářek. Mladá maminka jen stěží dokázala ukonejšit tříletého chlapečka, kterému se hlučná cesta vůbec nelíbila. Mína malou rodinku už chvíli pozorovala a přemítala, zda by té ženě neměla nabídnout pomoc. Dětský pláč jí ani tak nerval uši, jako spíš srdce. Pohledem neustále zabíhala k rudému obličejíku, který smáčely potůčky slaných slz. Snažila se dívat jinam, ale když vyhlédla z okna, viděla jen samu sebe. Stropní světla odrážela všechno, co se dělo uvnitř vlaku a nedovolovala vyhlédnout ven. Na svůj obličej se ale Mína dívat nechtěla.

Van Helsing seděl naproti ní a četl si noviny. Nic jen neznepokojovalo, neměl důvod něčeho se obávat. Tu a tam pohledem zkontroloval tašky nad jejich hlavami, spíše ze zvyku kvůli životu na cestách, než z obav, že by jim je někdo ukradl. Cesta do Exeteru pro něj byla jen malou odchylkou v celém Gabrielově plánu. Než vyrazili, stačil skrze svého opeřeného společníka zanechat vzkaz, který měl Gabriela varovat. Nepochyboval, že ještě té noci se vydá na cestu a brzy je dostihne.

„Kdo to je?" do dětského nářku se vmísil Mínin hlas. Dívka se už poněkolikáté ptala na to samé. I ona by ráda znala vrahovu totožnost.

Profesor ohnul roh novin a zadíval se na ni. „Čím méně víte, tím lépe," odpověděl tak, jako předtím, „podle vašich blízkých není moudré, abyste to věděla. Ani to není nutné. Tohle je jen preventivní opatření. Pro jistotu."

Mína pohledem přelétla celý vagon, kam až dohlédla. Pod pojmem preventivní opatření si představovala něco jiného, než cestu na opačný konec Anglie.

„Nezasahuje vám to vašich plánů?" rozhodla se profesora nahlodat jinak.

Ten se znovu ponořil do čtení a jen zamručel: „Ani v nejmenším."

„Jsou Vánoce. Ráno se děti vzbudí a budou očekávat jen to nejlepší. Neměl byste taky někde být? U rodiny nebo tak," pokračovala a pohledem propalovala noviny, za nimiž se skrýval profesorův obličej.

„Tolik jsem se věnoval práci, že na rodinu nezbyl čas," odtušil Van Helsing, aniž by odložil štos papírů.

„A nechtěl byste nějakou mít?" Mína se nehodlala jen tak vzdát.

To už Van Helsing znovu ohnul roh šedivého papíru a s přivřenýma očima a úsměvem na rtech si Mínu změřil pohledem. „Zkoušíte na mě metody svého oboru?" jasně si jí dobíral.

Dívka pokrčila rameny. „Jen se ptám," odvětila bez většího zaujetí.

Než stačil kdokoliv něco dalšího říci, kolem jejich sedadel se prohnala ona maminka s ukřičeným dítkem v náruči. Malá dvířka s hlasitým prásknutím zaklapla přímo vedle Míny. Při tom zvuku nadskočila.

„Nebuďte nervózní," vybídl ji Van Helsing.

„Já nejsem," odporovala dívka, „spíše jsem naštvaná."

„A proč tomu tak je?" otázal se profesor, nos stále zabořený v novinách.

Policejní vyšetřování nepřinesla v žádném ze záhadných případů nic nového a nadšení pisálci se začínali přesouvat k tématům, která jim mohla něco přinést. Potřebovali živé kauzy, které by přitáhly pozornost, ne pátrání po vrahovi, které zůstalo viset na mrtvém bodě. Všechny vraždy pomalu vyznívaly do ztracena.

„Protože mi nikdo nechce nic říct a posíláte mě na opačný konec Anglie kvůli nebezpečí, které mi ani reálně nehrozí," pronesla Mína dosti hlasitě, aby jí profesor věnoval plnou pozornost, „nechápu, proč musím do Exeteru. S takovou by se tam mohlo přesunout celé město. Nebezpečí je pro každého stejně vysoké."