Dracula

Kapitola LX.

Nečekané havraní zakrákání vytrhlo Renfielda z myšlenek. Seděl za stolem ve svém vlastním pokoji, který svou velikostí a vybavením mohl klidně patřit movitému majiteli domu. Gabriel si stále potrpěl na rozlehlé prostory, které by mu za denního světla povolily co možná nejvíce pohybu.

Do západu slunce zbývaly sotva dvě hodiny. V přízemí se to ale stále hemžilo pověřenci, kteří přestavovali pokoje na vánoční ples, na nějž Gabriel část svého příbytku propůjčil. Renfield občas přemýšlel, jestli jeho pána láká blízkost mladých žen, které i přes svou nevinnost hlasitě kážou, kam jaká ozdoba nebo kus nábytku přijde. Zvláště jedna žena sveřepě rozkazovala a její ostrý hlas doléhal až do horních pater, kde dráždil Renfieldův sluch. Byl přesvědčen, že Gabriela to musí navýsost štvát. Jak rád by byl, kdyby ji umlčel, ale to by přeci jen bylo moc nápadné a on neměl zájem schovávat další tělo. I když právě u této ženy by si to bezpochyby užil.

Černý stín, který se mihl kolem jeho pootevřeného okna s dalším zakrákáním, jej spolehlivě odvedl od morbidních myšlenek.

„Co chceš?" obrátil se na židli k oknu, na jehož parapetu zase trůnil černý pták, „pracovna je pár oken vedle."

Havran naklonil hlavu na stranu, poté zas na druhou. Zamával křídly a opět pronikavě zakrákal.

„Nevím, jak tvůj přítel, ale já ptačí řeč neumím," Renfield se s nabručeným výrazem vrátil ke svému notebooku, jehož ostré světlo jej donutilo na moment přivřít oči.

Pochyboval, že Gabriel rozumí havranímu krákorání, ale nebylo pochyb, že toho opeřence k něčemu měl. K čemu, to netušil. Jeho osobně ten pták docela vytáčel. Jako kdyby nad ním dozoroval a každým zakrákáním jej peskoval. Dalšího takového vážně nepotřeboval.

Svist křídel Renfield pořádně nevnímal, byl hlavně rád, že pták odletěl od jeho okna. Mýlil se. Než jej ta myšlenka vůbec stačila opustit, havran přistál na stole a škrábání drápků o dřevěnou desku muselo být slyšet snad na míli daleko.

Renfield ptáka div nesmetl paží ze stolu.

„Co je?" vyjel po něm ostře. Odpovědí mu bylo zakrákání přímo do tváře.

Pták se sklonil nad klávesnicí a zobákem ťukl do jednoho písmenka.

„Nech toho," Renfield se jej pokusil odstrčit, ale havran se po něm ohnal ostrým zobákem. Dále kloval do klávesnice, ač se Renfield bránil, jak chtěl.

Muž a zvíře spolu chvíli zápasili, než se havran nakonec napřímil a malými černými očky sledoval svého lidského společníka. Jako kdyby mu chtěl něco říct, opět zakrákal.

„Potvoro jed..." než Renfield stačil doříct svou nadávku, všiml si slova, které havran vyťukal.

V bílém políčku vyhledávače stálo vanhelsing a kurzor poblikával těsně za oním slovem.

Renfield s nedůvěrou mrkl po svém společníkovi. Havran natočil hlavu na stranu a sehnul se k tlačítku enter. Nic však neudělal. Renfield netušil, co ho vede k důvěře ve zvíře, ale nakonec udělal to, co si vyložil jako vyzvání. Stiskl jediné tlačítko a prohlížeč mu hned načetl nespočet odkazů.

Vanhelsing nebylo jen prázdné slovo, bylo to jméno. Profesor Abraham Van Helsing.

„A?" Renfield střelil po havranovi nechápavým pohledem.

Pták opět zakrákoral.

Renfield s povzdechem rozklikl první odkaz. Netušil, proč se nechává vést od obyčejného zvířete, ale rád by se ušetřil nějakých Gabrielových výtek. Začetl se do obsáhlého textu, který se před ním na monitoru rozvinul.