Dracula

Kapitola XXXVII.

S Kevinem byl každý den jako na houpačce. V jednu chvíli se smál a povykoval po celém pokoji, aby se po nějaké chvíli uklidnil a apaticky seděl schoulený v klubíčku na posteli.

Mína netušila, co si s ním počít. Doktor Wolf odjel za potenciálním novým pacientem do Chiswicku a neměl se vrátit dříve, než za tři dny. Míně se občas zdálo, jako by si doktor Wolf každou cestu záměrně prodlužoval, aby se nemusel záhy vracet do Carfaxu. Měla pocit, že toho má starý pán už plné zuby. Jakmile měl možnost opustit zdi ústavu, náležitě si svou svobodu vychutnával a vracíval se později, než původně plánoval. Pokaždé mu do toho prý vlezla nějaká nečekaná událost. Na to, jak byly nečekané, jich podle dívčina mínění bylo nějak moc.

Kevinův případ mladou zrzku stále zajímal, avšak pořád z něj byla také značně rozrušená. Kevin ji fascinoval, ale zároveň děsil. V podstatě byl neškodný, místy jen možná až moc rozverný. Tak či tak mu chtěla pomoci, ale něco jí říkalo, že tohle sahá mnohem dále a nebude za tím nic hezkého.

Starosti jí v té chvíli ale dělalo něco jiného. Už deset minut stála před budovou Carfaxského ústavu a vyhlížela Arthura. Sic se jí nelíbilo, že jí otec zajišťuje takové doprovody, byla ochotna se tomu podřídit. Jestli to otce alespoň trochu upokojí, svolila by k čemukoliv.

Mína byla vždy velmi empatické děvče a své okolí vnímala trochu jinak, než její vrstevníci. Na každý problém se snažila nahlížet ze všech možných úhlů, aby našla nejlepší řešení. Uměla se vcítit do pocitů druhých a věděla přesně, co jim říci, aby jim bylo lépe. Pomáhala svému okolí, avšak paradoxem bylo, že sama sobě pomoci nedokázala. Kolikrát radila svým známým ohledně problémů ve vztahu, ale s překážkami v tom svém nesvedla nic. Snadnější pro ni bylo hledat správné cesty vedoucí ke klidu u jiných, než u sebe. Právě proto, že se dokázala do druhých vcítit, věděla, že jejím otcem zmítají obavy. Milovala ho a byla ochotna udělat cokoliv, aby měl radost nebo byl klidný. Proto se také smířila se svým večerním garde.

Arthur však nepřicházel. Mína si přitáhla kabát těsněji k tělu a zachumlala se do šály. Chlad se jí vtíral pod vrstvy oblečení a ona se točila ze strany na stranu, přešlapovala na místě a občas poskočila, aby se alespoň trochu zahřála. Nedochvilný byl vždycky Jonathan, ne Arthur.

Mladého policistu poznala nedlouho poté, co se seznámila s Jonathanem. Ti dva byli takřka nerozlučná dvojka, čemuž se Mína ani nedivila. Vyrůstali spolu a znali se celý život. Arthur byl příjemný mladík, který bral svou práci velmi vážně, avšak kuráž na poli vztahu mu chyběla. Jen co po Mínině boku spatřil zjevení anděla, jak Lucy označil, jeho srdce jí propadlo, ale nikdy jí to nedokázal říct. Stejně to ale všichni věděli. Arthur už ale neviděl, ani neslyšel. Míně ho bylo občas trochu líto. Ne vždy s jednáním své kamarádky souhlasila a nelíbilo se jí, jak jej pohrdavě přehlíží.

I když Arthura zaslepila láska, na poli pracovním se vždy choval zodpovědně. Mína nepochybovala, že doprovodit ji domů pro něj byl takřka bojový úkol, který pro něj byl zčásti prací, zčásti přátelskou ochotou. Byla přeci jen civilista v ohrožení a bezpečně ji dovést domů znamenalo minimálně záchranu jednoho života.

Právě proto přišla Míně jeho nepřítomnost více než podivná. Arthur na své povinnosti nezapomínal. Možná se jen někde zapomněl.

„Kruci," Mína si trochu podrážděně vydechla a prudce zastrčila ruce do kapes kabátu. Rozešla se po příjezdové cestě dolů k bráně.

Půjde sama a zatím se pokusí to zamilované štěně někde sehnat.

*