Dracula

Kapitola CXXII.

Stříbro na konci kůlu pálilo podobně, jako když člověku rozežírá tkáň dravá kyselina. Gabrielovi stačilo jen pomyslet na to, že by se napřímil a hned jej zaplavila trýznivá vlna bolesti, která jej vrhala do nového světa dosud nepoznané agónie. Oslabený a sám bojoval o přežití, ačkoliv už neměl pro co žít. Nehodlal se ale vzdát, dokud bude ten, jemuž věřil, dýchat.

„Mělo mě napadnout, že jsem si na prsou hřál hada. Už zase," procedil skrz zatnuté zuby chraplavým hlasem.

Prudká rána do boku, která po jeho slovech následovala, zamířila přímo do zranění, které Gabriel utržil před chvíli. Novou vlnu bolesti už nezvládl a přepadl přes nohy své milované, která již spočinula ve věčném spánku. Pokusil se vzepřít na rukou, ale sotva se pootočil. Koutkem oka vnímal koberec rusých vlasů kolem.

Slyšel Renfieldovo supění. Oddechoval jako vzteklý býk, zatínal ruce v pěst a v kloubech mu křupalo. Sledoval kdysi mocného upíra, kterak se nyní jen bezmocně plácá na zemi a v marné snaze se pokouší odstranit kůl z těla. Po tváři se mu mihl spokojený úšklebek. Přesně něco takového toužil celá léta spatřit.

„Tak jako tomu starci bych vám řekl, že to není osobní, ale tohle už osobní je," strčil do něj nohou, až se zmítající se tělo přetočilo na bok. Chtěl té stvůře vidět do tváře.

„O čem to zase mluvíš?" zasyčel Gabriel. Podařilo se mu vzepřít se na lokti. Odplivl si a sledoval Renfieldův pohyb.

Ten vytáhl zpoza opasku široký lovecký nůž. Zakrvácená čepel se zaleskla ve svitu měsíce, jehož paprsky zabloudily do místnosti.

„Ne že by mi záleželo na tom, jestli odejdete v pokoji, ale snad vám bude útěchou, že vaše drahá polovička nebude na onom světě úplně sama," Renfield točil zbraní ve své ruce a prohlížel si rudé ostří.

Gabriel několikrát zamrkal, aby přemohl slabost. Pohledem sjel k Mínině tváři. Zavřel oči a sklopil hlavu.

„Nemusel zemřít," do hlasu se mu vkradla lítost.

„Ne. Ale nehodlal jsem se od toho patologa a jeho kumpánů připravit o tu možnost zabít vás sám," Renfield přistoupil blíže k němu a sklonil se nad ním, v očích mu probleskávaly zlověstné jiskry, „jenže mí rodiče taky nemuseli zemřít. Ale stalo se. Kvůli vám."

Gabriel se zaúpěním zaklonil hlavu, když se pokusil vytáhnout do sedu a kůl v těle o sobě dal znovu nepříjemně vědět. Potřeboval se jej zbavit. Co nejrychleji. Doslova cítil, jak se kolem něj začíná stahovat smyčka.

„Rodiče?" hekl, když byl zase schopen promluvit.

„Ano," Renfield si nejdříve jen ledabyle pohodil nožem v ruce, ale poté sevřel jeho rukojeť tak pevně, až by ji rozdrtil. Hned na to jediným pohybem zanořil čepel Gabrielovi do nohy. Ten by mu nejraději na místě urval hlavu, ale zmohl jen na další bolestivý ryk.

„Byli to dobří lidé. Ti nejlepší. A vy jste je zabil," ta slova Renfield dštil jako oheň. Dusil je v sobě už tak dlouho a teď mu konečně mohl všechno říct.

„To málo, cos mi o nich řekl..." Gabriel se rozkašlal a chvíli trvalo, než byl schopen pokračovat, „asi by nechtěli, aby jejich jediný syn skončil jako pomstychtivý vrah."

Renfield si k němu dřepl, prstem opisoval rukojeť nože, která Gabrielovi stále trčela z nohy.

„Za prvé – to už se nedozvíme, protože jsou mrtví," cvrnkl do nože, čímž dráždil hlubokou ránu a bolestné naříkání mu znělo v uších skoro jako andělský chór, „za druhé – vtip je v tom, že nejde být vrah, když zabijete mrtvého."