Dracula

Kapitola CXXI.

-Slum Dharavi, Bombaj, hlavní město svazového státu Maháráštra, Indie, květen 2000-

Té noci vládlo v městské chudinské čtvrti nebývalé dusno. Ani když slunce zašlo, neměli lidé možnost odpočinout si od všudypřítomného horka. Vlhkost ve vzduchu stěžovala dýchání těm nejslabším i dětem. V úzkých uličkách živořilo tolik duší, že by je turisté ze západu nespočítali snad ani za týden. Hlava na hlavě, pramálo volného místa, otřesné podmínky pro život. Zdejší obyvatelé snad už ani nebyli lidé. Živořili, přežívali. Rodiče si odtrhovali od úst to málo jídla, které se jim podařilo sehnat, jen aby udrželi při životě své děti. A proč? Aby se jim podařilo dospět a oni mohli vést stejně nuzný a bídný život takřka bez jídla, pitné vody, prakticky bez základních podmínek, které člověk k normálnímu a prosperujícímu životu tolik potřeboval? Mnoho lidí to místo nenávidělo, ale pro všechny to byl domov.

Ne však pro osamocenou duši uprostřed toho lidského mraveniště. Vedle vchodu do pobořené chatrče seděl devatenáctiletý mladík, který ryl klacíkem v prachu, jež pokrýval zem všude kolem. Udusané cestičky mezi nuznými příbytky poskytovaly jen tolik prostoru, aby skrze ně prošli možná tak dva lidé vedle sebe a to se ještě museli vyhýbat ostatním.

Hoch to místo nenáviděl. Popraskané rty měl vyprahlé od věčné žízně, která jej stravovala. Držel je pevně semknuté a s hlavou sklopenou civěl do země, neustále opakuje jeden a ten samý pohyb, jako kdyby byl jen robot, který tam sedí právě proto, aby tohle dělal. Jinak si už ani nepřipadal. Každý den byl stejný, jako ten předešlý. Sehnat jídlo, vodu, snažit se nepadnout do rukou policii. Nenáviděl svůj život. Dlouhé černé vlasy mu padaly do snědé tváře a občas si s nimi pohrál vlahý vánek, který však nestačil k tomu, aby jej zbavil toho pocitu, že se právě smaží uprostřed rozžhavené výhně.

„Hej, cizáku," úzkou uličkou se k mladíkovi blížila skupinka chlapců v jeho věku.

Vytáhlí hoši, snědí, v otrhaných džínách, kraťasech a tričkách. Prach jim umounil tváře. Někteří z nich sem tam zakašlali nebo si kýchli, když je otravná zrnka dráždila v dýchacích cestách. Smáli se a odhalovali tak špinavé, křivé zuby. Partička výtržníků, která si již zvykla, že jejich způsobem přežití se stalo obtěžování a napadání druhých. Pro ránu nikdy nešli daleko.

Mladík sedící před chatrčí si povzdychl, hlavu však nezvedl. Dál šťoural klacíkem v zemi a marně doufal, že kolem něj projdou a nechají jej na pokoji. Moc dobře věděl, že se to nestane. Pro zdejší rváče byl oblíbenou atrakcí. Ač byl stejně snědý, jako oni a jeho původ byl stejný, jako jejich, všichni jej vnímali jako zrádce. Jeho rodiče si dovolili opustit Indii, místo, které je všechny spojovalo. Daleko za hranicemi, v lepším světě, který pro ně byl jen pohádkou, přivedli na svět chlapce, na kterém si nyní vylévali svou závist, možná i vztek.

„Hej," vytáhlý vůdce skupiny došel až k mladíkovi a strčil do něj, „copak neslyšíš? Oceán už tě volá. Nechceš zas nastoupit na loď a zdrhnout, jako to udělali ti tví zrádcovští rodiče? Troubo." Se smíchem se otočil ke svým přisluhovačům a ti jej napodobili. Rozesmáli se a někteří párkrát zatleskali.

Tohle bylo na hocha příliš. Jeho rodiče nikdo očerňovat nebude.

Mrštil klacíkem o zem a vystartoval proti tomu, kdo se mu tak okatě posmíval. Vrazil do něj a natlačil jej na plech protějšího domku, který sotva držel pohromadě. Ozvalo se hlasité zadunění, které by jistě probudilo i mrtvého.

„Jmenuju se Renfield, ty kryso a mí rodiče byli stokrát lepší, než ti tví!" zařval mu do tváře a na nic nečekal, hned jej uhodil pěstí.