Dracula

Kapitola XXVI.

-Sídlo transylvánských knížat, Transylvánie, 1476-

Hrad Janova rodu působil přátelštějším dojmem, než Vladova skalní pevnost na hranicích. Transylvánský hrad ležel poblíž města a na jeho rozlehlém nádvoří bylo každý den živo. Mohutná brána byla poddaným otevřena a v okolí lidé hýřili dobrou náladou, byť nad nimi neustále visela turecká hrozba. Červená střecha odrážela sluneční paprsky, které se do ní to léto zprudka opíraly.

Ve Vladově kraji oproti Janově zemi vládl skoro pořád temný soumrak. Sluneční paprsky jen málokdy, i v hřejivých letních měsících, vykoukly zpoza hustého závoje těžkých mraků. Jeho domovina byla ponurým krajem, který ty nejslabší zahubil. Jako by onen kout země zahalil příkrov temnoty. Jak zvláštní to bylo, když se týden jízdy na koňském hřbetě dalo dostat do kraje v létě tak prosluněného.

Jan toho dne rozprávěl s předními transylvánskými šlechtici v hradní knihovně. Rozsáhlý prostor doslova přetékal nejrůznějšími tituly. V té době ještě nikdo netušil, že většinu těchto historických pokladů stráví plameny a ty svá tajemství již nikdy nevydají budoucnosti. Vysoká okna lemována hrubými závěsy propouštěla do místnosti dostatek denního světla. Ve dvou řadách zde stály široké, několikapatrové regály z vyřezávaného dřeva, mezi nimiž se táhla prostorná ulička. Kam se člověk podíval, viděl knihy. Hrubé i tenké, křehké či nové, zaprášené ustavičným přehlížením či neustále převracené v rukou.

„Turci se neustále pokoušejí dostat do země," pronesl Jan vážným hlasem ke svým třem společníkům, „pokud padne Valašsko, vtrhnou také do Transylvánie. Obsadí celou zemi." Se zachmuřeným výrazem sledoval velkou mapu Rumunska, kterou roztáhli na dubovém stole v zadních prostorách knihovny.

„Vlašské knížectví se zatím drží. Bude ale potřebovat veškerou podporu," přidal se nejvyšší ze všech mužů, jemuž pod nosem rašil hustý knír.

„Knížeti se ale příliš nedaří uspořádat vojsko," zachroptěl postarší muž, který měl blíže ke smrti, než k bitevní vřavě.

„Nebýt Vlada, Valašsko by už dávno padlo v područí Turkům," rozezlený hlas třetího z mužů s největším opovržením vyslovil jméno toho zpropadeného národa.

„Vlad ale Turky nemůže zvládnout sám," namítl Jan a ukázal v mapě na místo na hranicích Transylvánie a Valašska, kde stál Arges, „jeho pevnost stojí na hranicích našich knížectví, nemůže neustále podnikat výboje na jih přes celou zemi až ke hranicím s Osmanskou říší. Takové výpravy vojsko unaví, oslabí. Stačilo by, aby Turci podnikali malé výboje, ale časté, čímž by jej unavili a jakmile by se proti nim vrhli plnou silou, rozprášili by je na prach."

„Při pověsti toho šílence bych se ani nedivil, kdyby je všechny sám Vlad nabodal jednoho po druhém na kůly," ozval se opět nabručený hlas třetího muže.

Jan po něm vrhl zlostný pohled. „Jeho praktiky teď ponechte stranou, Grigore!" ohradil se ostře, „je to schopný bojovník a vůdce. Buďte mu vděčný, že vám Turci ještě nevyvraždili rodinu a neudělali si z vašich dcer služky."

Grigor si nervózně prohrábl černé vlasy. Na Janových slovech bylo mnoho pravdy. Ani se neodvažoval pomyslit, co by se dělo s jeho ženou a třemi dcerami, kdyby přišli Turci. Myšlenka to byla natolik hrozivá, že Grigor záhy zbledl jako stěna.

„Dostat Turky z hranic bude obtížné, pane," rozvážný hlas starce všechny upokojil, „jejich armáda je nesrovnatelně početnější. Pokud nezakročíme, je to jen otázka času, kdy dobudou Valašsko a vtrhnou do Transylvánie. A budou se šířit dál. Jako zhoubná nákaza se převalí přes celou Evropu."