Dracula

Kapitola XCII.

Nepříliš daleko od místa, kde na Lucy narazil Arthur, zakřupal sníh pod nohama rusovlasé dívky. Mína se založenýma rukama kráčela po jedné ze stezek a s neskrývanými obavami ve tváři se rozhlížela kolem.

Jen co vstoupila do parku, došlo jí, že to nebyl nejlepší nápad. Podobně jako Arthura, i ji lákala vidina toho, že by mohla získat svou kamarádku zpátky. S pohledem na vysoké stromy vystupující z temnoty jí však došlo, že nic z toho už nebude možné. Ač chtěla Lucy zpátky, mnohem přesvědčenější byla o tom, že je nadobro ztracená. Horší byl ale ten pocit, který z toho měla.

Nemohla říci, že by jí to vadilo. Přestože Lucy milovala jako vlastní sestru, s každým rokem se jí Mína cítila vzdálenější. Byly jako oheň a voda. Tak rozdílné, až si toho musel všimnout každý. A od Gabrielova příchodu do města to s Lucy bylo ještě horší. Mína jen stěží dokázala vystát samu sebe. Měla Jonathana a mohlo jí být úplně jedno, co Lucy dělá a s kým. Jenže když šlo o Gabriela, ta nová, temná část jí samotné se bouřila. Mína nikdy příliš neřešila, jak moc si Lucy užívá, i když většinou litovala hlavně ty zlomené mladíky, se kterými si její kamarádka zahrávala. Šlo-li ale o Gabriela, tam nedokázala zůstat klidná. Vidina Lucy, kterak objímá toho tajemného, nepřístupně vyhlížejícího muže, ji sžírala.

Z nějakého důvodu však Mínu dosud nenapadlo, že by Gabriel mohl být v ohrožení. Z Lucy se stala upírka, nebezpečný tvor, který jí samotné vyhrožoval. Na plese ji však zachránil právě on, ale Míně nedocházelo, že se tím pádem krvelačný tvor motá i kolem něj. Na tohle zatím nepomyslela, ač by to znamenalo, že i sám Gabriel je v nebezpečí. Možná nebyl nevinný, ale Mína odmítala přijmout Arthurovo nařčení, že právě on je tím vrahem, kterého všichni hledají. Ona v něm viděla víc, než kdokoliv jiný. Jeho prudkou stránku nikdy nepoznala, vždy se k ní choval pozorně, se vší úctou. Neměla důvod jej podezřívat. Ani nechtěla.

Z chvilkového transu dívku vytrhlo pronikavé zakrákání. Trhla sebou a rozhlédla se kolem. Na nejnižší větvi blízkého stromu seděl černý havran. Drobná korálková očka dívku sledovala a ona by přísahala, že je v nich víc, než jen pouhý zájem. Pták se na ni díval takřka lidským pohledem, až jí z toho přeběhl mráz po zádech.

Havran znovu zakrákal a zamával křídly. Mína o krok odstoupila a zašustění spadaného listí, které tlelo na zemi a čerstvý sníh je skryl, ji probralo úplně. Došlo jí, že sešla z cesty. Místo toho, aby se držela ve světle lamp, nezabočila, když měla a vydala se trávou mezi stromy. Na vysokou lampu s černým sloupem dohlédla, ale její svit ji už nalézt nemohl. Místo toho ji zahalovaly černé stíny vzrostlých stromů.

„Myslela jsem, že to bude jiné," při zvuku dívčího hlasu doprovázeného lítostivým povzdechem se Mína úlekem obrátila.

Lucy se zády opírala o jeden ze stromů a hleděla kamsi do dáli. Po tváři se jí míhaly stíny, které jí dodávaly hrozivého vzezření. Nezdálo se, že by měla přátelské úmysly.

„Mohly jsme spolu být napořád. Jako sestry, víš? Jenže ty jsi moc...jak bych to řekla...křehká," Lucy otočila hlavu Míniným směrem a zachichotala se, „na tenhle život vůbec nejsi stavěná. A navíc, kdyby ses držela svého místa, mohlo to dopadnout jinak. Takhle se musíme rozloučit. Napořád. Chápeš, ne?"

Teprve v té chvíli si Mína všimla, že její kamarádka drží v ruce, která se dosud skrývala za cípem kabátu, zbraň.

„Ne, Lucy. Nechápu to. Vůbec," nedokázala odtrhnout zrak od smrtícího nástroje, „co s tím hodláš dělat?"

Lucy následovala směr jejího pohledu. Zdvihla si zbraň blíže, aby si ji mohla prohlédnout. „Jen to, co bude nezbytné," vzhlédla k Míně a v očích se jí zlověstně zalesklo.