Dracula

Kapitola LII.

Domluvit si setkání s Kevinem Fieldsem nebylo tak těžké, jak si Arthur původně myslel. Očekával, že mu budou doktoři spíše bránit, ale nakonec se lékařská elita Carfaxu ukázala jako nezúčastněná. Doktor Wolf, který měl Kevina na starosti, nehodlal dělat problémy tím, že by snad mařil policejní vyšetřování. Kevin nebyl svéprávný člověk, takže nečekal, že by jim snad něco řekl. Mluvit s ním vyzní stejně, jako by jej vůbec nenavštívili.

Arthur si ale od návštěvy hodně sliboval. Měl volnou ruku. Nestál nad ním Brown, bude moci řídit výslech sám, ptát se na to, co sám uzná za vhodné. Žádné zastrašování, výhrůžky, nic.

Také Mína byla ráda, že nebude muset mluvit s nějakým nabručeným detektivem. Společně s Arthurem po boku mířila k posledním dveřím dlouhé chodby, kde měl Kevin pokoj. Byla nervózní. Když jí Arthur řekl, že ten milý, byť trochu popletený pán měl spojení s tou unesenou dívkou, hrklo v ní. Ale sama byla přesvědčená, že Kevin nic neprovedl. Nebyl to špatný člověk, jen se mu stala špatná věc. I když netušila, co přesně to bylo.

„Musíš mít trpělivost," instruovala Arthura, „žije ve svém vlastním světě. Nebudeš tušit, o čem mluví, ale možná by se s ním bude dát domluvit. Někdy mám dojem, že se už už chystá něco říct, něco smysluplného, ale pak se zase stáhne, jako kdyby ho něco vyděsilo."

„Žádné prudké pohyby, mluvit klidně, nekřičet, nenaléhat," Arthur zopakoval Míniny instrukce, než vyšli z kanceláře doktora Wolfa. S psychicky labilními lidmi sice dosud nejednal, ale věřil si více, než kdyby to místo něj udělal Brown.

„Přesně tak," Mína na Arthura vrhla široký úsměv. V jeho přítomnosti se cítila daleko uvolněněji. Byl to zkrátka dobrý přítel. Navíc jej aspoň měla pod dohledem. Vzpomínky na jeho únos byly ještě příliš živé a rána na jeho hlavě ještě stále viditelná.

Došli až ke dveřím Kevinova pokoje. Mína nahlédla skrze malé okénko v jejich středu dovnitř, aby se ujistila, že se v následujících chvílích nemůže nic stát. S Arthurem za zády si byla daleko jistější. Přeci jen se nemůže měřit s mužskou silou.

Klíče zachrastily v zámku a oba přátelé vešli do pokoje. Mína pokynem ruky naznačila, aby se Arthur zatím držel zpátky.

Kevin seděl na kraji postele, hlavu v dlaních a kolébal se dopředu, dozadu, tam a zase zpátky. Něco si pro sebe mumlal.

„Kevine?" oslovila jej Mína měkce.

Jmenovaný prudce zdvihl hlavu a tvář se mu rozzářila.

„Á, má paní," vyjekl a svezl se z postele na kolena, kde k Míně vzhlížel skoro s posvátnou úctou, „přišla jste, přišla."

„Tohle dělá za poslední dny vždycky, když přijdu," Mína se s omluvným výrazem otočila na Arthura.

Ten pozoroval celé divadélko s neskrývaným zájmem. Jako by se přesunul o několik staletí zpět a sledoval pokorného dvořana, který se klaní své královně.

„Přivedla jsem vám návštěvu, Kevine," Mína se sklonila nad onou pokornou hromádkou na zemi a pohledem jej navedla k dalšímu přítomnému, „je to můj dobrý kamarád. Chtěl by si s vámi promluvit."

Kevin se široce usmíval, svítil skoro jako sluníčko, ale když mu zrak padl na Arthura, přitiskl si ruce ke tváři a začal divoce vrtět hlavou.

„Ale paní," zašeptal a chytil se Míny za nohu jako malé dítě, „to nesmíte." Mačkal v dlaních černou džínovinu a kdyby to byla sukně, schoval by se za ni jako stydlivé dítě.