Dracula

Kapitola LXXV.

Gabriel se, tak jako každý den, skrýval ve své pracovně. Neustále si k němu nacházely cestu lidské hlasy z přízemí, které se domlouvaly na posledních úpravách. Šla mu z toho hlava kolem. Seděl za svým stolem, hlavu opřenou, oči zavřené. Pokoušel se všechno vytěsnit, ale ženský smích, mužské hovory a posouvání nábytku jej neustále stíhaly. Uklidňoval se vědomím, že tohle všechno záhy skončí. Zítra si odbude tu snobskou událost a už bude mít zase klid.

Do tvrdé reality jej ale vrátilo zaklepání na dveře. Neobtěžoval se s vyzváním, podle pachu si byl jist, kdo přichází.

„Vaše paní začíná být neklidná. Vyhrožuje více, než obvykle," ve dveřích se zjevil Renfield a sledoval svého zaměstnavatele, který by v komkoliv jiném vyvolal dojem, že spí.

„Začínám toho litovat," zamručel Gabriel.

Ač byla Lucy právě tak krásná, jak očekával, bylo to to jediné, co na ní stálo za povšimnutí. Užíval si s ní, to nepochybně ano, ale chybělo mu to teplo lidského těla. Také proto byl rád, že mohl stále unikat k Anne, která byla oproti živelné upírce křehká a poddajná. Lucy začínala být čím dál prudší, krotila se hůře, než Marisa. Ta si alespoň dala říct a ve vášnivém souboji dvou nemrtvých se nechala ovládnout a poddala se, ale Lucy si patrně usmyslela, že jako družka nejvyššího má právo vládnout také jemu. Tak to ovšem nefungovalo. Gabriel si nikdy nenechal rozkazovat.

Renfield zabouchl dveře a došel k mohutnému psacímu stolu. Zapřel se o něj bokem a zběžně prohrabal několik papírů.

„Ještě chvíli a bude k neudržení. Už mi stačila vyhrožovat snad deseti různými způsoby smrti," zamručel poněkud dotčeně.

„A bojíš se?" Gabriel držel víčka stále pevně zavřená, ale pobaveně se usmál.

„Ne," Renfield mu věnoval vyčítavý výraz, o kterém věděl, že jej Gabriel jistě vidí, „je jen nesnesitelná. Začíná si moc dovolat a i moje trpělivost má své meze. Bez vašeho souhlasu samozřejmě nic neudělám, ale nebudu se zdráhat jí ukázat, že nejsem žádná její svačina, kdyby na to přišlo."

Gabriel pokýval hlavou, ten pohyb by Renfieldovi skoro ušel: „Nic jiného bych od tebe ani nečekal."

„Nějaké novinky ze Scotland Yardu?" náhle otevřel oči a zabodl se do Renfielda chladným pohledem.

„Stále na mrtvém bodě," zavrtěl hlavou, „ale ozval se ten profesor. Prý už jim řekl pravdu. Podle něj tomu nikdo pořádně nevěří, kromě Godalminga. Říkal, že stvoření, jaké popisoval, viděl."

„Marisa," zasyčel Gabriel a práskl rukou do stolu, „věděl jsem to, ale doufal jsem, že byl ten pitomec v bezvědomí."

„Možná viděl i vás," nadnesl Renfield opodstatněné obavy. Kdyby Gabriela odhalili, všechno by se zhroutilo.

„To není jisté. Bezpochyby mě označí jako viníka, ale ten by mě podezříval ze všeho. Kvůli Lucy se mnou má problém," to už si Gabriel neodpustil letmý úsměv.

Arthur Godalming jej vlastně docela bavil. Byl to typický hlupák, který nedokázal ženě říci, co k ní cítí. Jeho nerozhodnost jej potopila. Stále si ale myslel, že svou vyvolenou může získat. Měl zkrátka utkvělou představu o společném životě. Proto se mu nelíbil movitý obchodník, který se zjevil ve městě a během jediného večera jeho vyvolenou okouzlil a bez problému mu ji odloudil. Možná to bylo více k pláči, než smíchu, ale Gabriela bavilo, jak se Arthur snažil předstírat, že Lucyin nezájem nevidí.

„Nebylo by lepší ho zabít?" Renfield věděl, že by to nebylo dvakrát praktické, přeci jen sám Gabriel to Marise zatrhl, ale Arthur Godalming by alespoň zmizel. Byl jako koule na noze, zpomaloval je.