Dracula

Kapitola LXIX.

Gabriel s Van Helsingem se uchýlili do zchátralého přístěnku, který patříval správci areálu. Chatrči chybělo ve zdi několik prken. Jedinému oknu vedoucímu k příjezdové cestě chyběla jedna okenice, druhá visela na posledním pantu a vrzala ve větru, který dovnitř propouštěla vybitá skleněná tabule. Prostý interiér nabízel jen stůl a židli, v jejichž dřevě si vytvořili své skrýše brouci. Zaprášená stará postel s prostěradly prožranými od molů stála pod oknem, aby světla reflektorů přijíždějících aut nedopadala přímo na ni. Jinak zela místnost prázdnotou. Zbytek věcí buď rozebrali bezdomovci, nebo byly odvezeny ještě před opuštěním areálu.

„Vítej v Londýně," jakmile za dvojicí s hlasitým zaskřípěním zaklaply dveře, Gabriel silně objal svého svěřence a poplácal jej po zádech. Lhal by, kdyby řekl, že mu nechyběl.

„Rozvířil jsi tady vody," Van Helsing se slabě usmál, stáří ho již přece jenom vyčerpávalo. I tak se ale v jeho jantarových očích odráželo nadšení ze shledání.

„Ne víc, než obvykle," Gabriel jej pustil a pokrčil rameny. Tak jako prve, i nyní jej chytil za ramena a pořádně si ho prohlédl.

Van Helsing shlédl ke svým nohám a oprášil si kabát, který mu sahal skoro ke kotníkům. „Za patnáct let se toho změnilo hodně," pokusil se ta slova pronést lehce, ale nepodařilo se mu to.

S Gabrielem jej spojovalo silné pouto. Patrně jako jediný člověk na světě věděl o prastarém upírovi prakticky vše. Znal jeho nejtemnější myšlenky, nikdy nesplněná přání, obavy i touhy. Věděl, že jednoho dne se jejich cesty navždy rozdělí a nepochyboval o tom, že to pro Gabriela bude velká rána. Ztratí dalšího člověka, na kterém mu skutečně záleží.

„Kéž by to šlo zastavit," prohodil Van Helsing poznámku, která by mohla vést ke spáse, nikoliv k bolesti.

Gabriel zvážněl. Pustil jej a odvrátil se. Přešel k oknu a vyhlédl ven.

„O tom jsme už mluvili," jeho přidušený tón se nepodobal tomu jistému, který vzbuzoval autoritu, „je to prokletí. Mnohokrát jsem lhal a tvrdil, že je to dar, ale je to jen milosrdná lež. Po procitnutí následuje krutá pravda. Dát ti věčnost by znamenalo vzít ti vše. Zapřísahal jsem se, že to neudělám."

„Ale se slečnou Seward máš zjevně jiné plány," Van Helsingovi nevadilo, že by se neměl stát upírem. Sžíralo ho jen vědomí toho, že jeho smrt přinese jeho zachránci jen další utrpení.

Položil brašnu na zem a sedl si na postel, která pod nečekaným tlakem zasténala. Složil ruce v klíně a sledoval Gabriela, který mlčky vyhlížel z okna.

„Není to lehké," pronesl nakonec sotva slyšitelně.

„Příčí se ti pomyšlení na to, že by se stala tím, čím jsi ty sám. Ale nechceš se jí vzdát," Van Helsing znal Gabriela dobře, „je jí vskutku velmi podobná. Až na ty oči, samozřejmě. Ale nedivím se, že tě zaujala. Bylo mi to jasné, jen co jsem ji uviděl."

„Tak krásný tvor se nemůže stát něčím tak ohavným," Gabriel stále hleděl z okna, snažil se skrýt odraz slz v očích.

„Ale stejně jako kdokoliv jiný, i ty máš právo na štěstí," namítl profesor. Nebylo to poprvé, co poslouchal řeči o zatracení. On to ale vnímal jinak.

„Nemám právo už na nic. Mám jí sobecky vzít život, jaký zná, jen abych se já sám měl lépe? S tím vědomím bych nesnesl žít ani den," Gabrielův tlumený hlas byl odrazem odporu, jaký cítil sám k sobě.

Byl stvůra. S postupem staletí jeho hněv pomalu uvadal a na jeho místo se tlačila jen bolest a opovržení. Nenáviděl sám sebe za to, co dělal, co musel dělat. Litoval sám sebe, ale mnohem více sebou pohrdal. Zmařil mnoho lidských životů jen proto, že jej poháněl vztek na celý svět. Žádná jeho oběť ale skutečně zemřít nemusela. Mohl zabíjet, jen když potřeboval, ne, když chtěl. Nezasloužil si nic dobrého, natož pak stvoření tak půvabné, jako byla Mína.